Rytmus krve

4. Jáma

Před Voldemortovými zraky jsem se třásla. Nohy se skutečně klepaly, hlas mi nedokázal vydržet v klidu, pohled těkal ze strany na stranu. Zhluboka jsem se nadechla, abych dokázala zůstat při vědomí, ale jeho syčivý hlas mě stejně uváděl do mdlob.

"No, Constance, nesplnila jsi úkol," pokýval hlavou.

Roztřásla jsem se ještě víc.

"A ten minulý také nebyl dokonalý," podotýkal ještě.

"Ale pane, byla to jenom drobná chybička..." zmlkla jsem, když ke mně mávnul rukou.

"Trest je jasný, Rowle, Selwyne, víte, co dělat," pokynul svým dvěma nejvěrnějším. Aspoň dnes jimi byli, zítra mohli klidně dostat trest oni.

"Jámu?" ujistil se Rowle.

Zamrazilo mě. Tohle ne, to nemohli myslet vážně, nemohla jsem dostat zrovna tenhle trest. Ne já, ne za takový přestupek.

"Ale pane, šlo jen o malé nedorozumění, přinesu všechno ještě dnes, udělám cokoliv, prosím, můj pane," brebentila jsem, ale Rowle se Selwynem se ke mně už blížili.

"Prosím," ponižovala jsem se. Hlas v hlavě mi obvykle říkal, abych zvedla bradu výš, jak radil Orion, abych byla hrdá, ale teď bych se pro změnu trestu i plazila. "Prosím, můj pane," zašeptala jsem tichounce a skutečně padla na zem.

Několik smrtijedů se zasmálo. Voldemort na mě strnule zíral, když mě Rowle popadl za rameno a vyvlekl že síně.

"Ne! Prosím, pusťte mě! Cokoliv, udělám cokoliv," ječela jsem, ale nikdo mě nehodlal vyslyšet. Rowle i Selwyn mě táhli Malfoy Manorem ven.

"Prosím, dám vám cokoliv, jen to nedělejte," pokoušela jsem se uplácet i je. Byla jsem zoufalá jako nikdy.

"A riskovat tak hněv? Riskovat jámu?" vysmál se mi Rowle.

Začala jsem sebou trhat, ale nebylo mi to k ničemu. Cítila jsem to. Mohla bych přísahat, že jsem cítila pach konce a smrti. Slíbila bych i modré z nebe, abych už nemusela blíž.

"Nashle ráno," zasmál se Selwyn.

Následně jsem letěla. Plachtila jsem vzduchem, než jsem dopadla na hromadu lidských těl. Rozječela jsem se vysokým hlasem, slyšela jsem smích těch dvou, oči jsem ale měla zavřené.

Slzy se mi z očí valily proudem, až jsem si je musela setřít. A kvůli tomu jsem oči i otevřela. Křičela jsem, stahovala se do sebe, pokoušela se nedýchat, ale nic mě na ten pohled nepřipravilo.

Zírala jsem do tmavých očí Carrola. Padlého během mé poslední bitvy, bylo to včera v noci, musel tu být tedy už kolem dvaceti hodin, spíše méně. Díval se na mě, dala bych cokoliv za to, aby se už nedíval. Prohlížel si moji duši, skenoval mě od hlavy až k patě. Těma svýma prázdnýma očima bez života.

Jasně jsem teď viděla tržnou ránu na hlavě, dokonce jsem podle všeho zahlédla i kousíček mozku. Odvrátila jsem pohled stranou, abych na něj neviděla. Jenže na druhé straně to nebylo o mnoho lepší.

Přesně tam jsem spatřila tělo v rozkladu. Mohlo tu být tak sedmý, osmý den, kůže se z něj drolila, sesychala jako mumie a stejně tak se i dívala.

Byla jsem sama. Sama s horou mrtvých lidí v jámě. Ležela jsem v masovém hrobě za trest a čekala, až se někomu uráčí přijít a vytáhnout mě. Možná na mě zapomenou, je možné, že už tu zůstanu.

Pokusila jsem se dostat nahoru sama. Jáma byla skutečně prostá jáma. Díra vykopaná v zemi před nějakým časem, aby pojala všechny naše mrtvoly. Ležela jsem přibližně uprostřed. Stačilo se nějak dostat k okraji a pořádně se přitáhnout.

Křičela jsem o pomoc, zalykala se vzlyky ve chvíli, kdy se na mě dívali. Jeden mě jistě chytil za nohu a chtěl stáhnout dolů, chtěli mě zabít, abych nebyla jediné živé maso uprostřed jejich revíru.

Znala jsem je. Všechny jsem je vídávala na setkáních, jiných akcích nebo něčem podobném. Jeden z nich měl být i bývalý přítel mé matky. Někde prý zase ležel známý Asterion Lestrange. Ten by mě do hlubiny jistě stáhnul.

Roztřásla jsem se odporem i zimou. Cestičky od slz mě studily na tvářích a při mém pokusu o záchranu se mi ruka jednoho z mrtvých otřela o stehno. Určitě to byl Carrol, prasák i po smrti. Přesně v tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsem hloupá.

Všichni tihle zemřeli pro válku, teď jsem mezi nimi ležela já a mohla se jen neudusit pachem smrti a rozkladu. Mohla jsem jen doufat, že jsou všichni mrtví. Chtěla jsem, aby takoví zůstali, ale zároveň jsem potřeboval někoho živého uprostřed všeho. Někoho, kdo by mě vytáhl.

Štěstí mi možná poprvé přálo. K jámě se blížil mladý Lucius Malfoy. Byl o spoustu let starší než já, dochodil školu, když já tam končila třetí ročník, a nikdy se mnou neměl problém. Skoro bych řekla, že jsme spolu vycházeli. On mi párkrát nalil po těžké akci, já s ním vypila všechno, co jen měl, nemluvili jsme, ale když už jsme něco řekli, stalo to za to.

"Luciusi!" zařvala jsem na něj. Ohlédl se. Přešel dokonce až ke mně. Sklonil se a já natáhla ruku. Stačilo by, aby mě maličko přizvedl a já se nepropadla přímo mezi těla mrtvých.

"Je mi to hrozně líto, Consi, ale je to zakázané. Kdybych to udělal, proležel bych tu zítřejší noc. Nesmím si to pokazit, zítra nastupuju jako dozor na ministerstvo," vysvětloval mi hloupě.

"Antigona měla pohřeb bratra také zakázaný a udělala to!" štěkla jsem po něm, protože jsem si vzpomněla na jednu z našich nepříliš dlouhých debat.

"To ano, ale Antigonu odsoudili a zemřela. Navíc ty nechceš pohřbít, ty chceš z hrobu vytáhnout. A na to je zákon přírody, že to nejde," citoval mě samotnou.

Co je mrtvé, to ať mrtvé zůstane. Překroutil to proti mně. "Jsi zbabělec! Jsi stejný zbabělec jako oni všichni!"

Ruka mi sklouzla z okraje jámy, já se svezla níž. Cítila jsem jejich části těl, jak se o mě otírají. Mrtvé končetiny se dotýkaly těch mých živých.

Zařvala jsem jako lapená v kleci, tohle bylo to samotné pomyslné dno, kam jsem mohla klesnout. Níž už to nešlo. Ještě centimetr a propadla bych se do samotného jádra země.

Viděla jsem, jak sebou Malfoy škubnul, když jsem vykřikla. Mrtví po mně lapali, stahovali níž a níž, ale já se nesměla dát.

Přesně v tu chvíli jsem věděla jedno jediné. Už mi nebylo jedno, kdo válku vyhraje. Už jsem nechtěla jenom skončit. Už jsem se totiž rozhodla.

A v tom posledním výkřiku do noci jsem jim to dala všechno vědět. Ten poslední výkřik říkal, že já už nebudu nečinná. Dala bych cokoliv za to, abych už se nikdy nevrátila do jámy. A to na téhle straně hrozilo pořád.

Ať už Řád dělal cokoliv, bylo to lepší než jáma. Než místo, kde na mě bez váhání hodí mrtvolu, protože tohle je přece jen jáma. Už jsem nemohla setrvávat na místě, kde své padlé házeli do jámy jako odpad. Už jsem to nedokázala vydržet.

A přesně o to šlo. O mou volbu. Kdyby si pro mě přišel aspoň Regulus, zamyslela bych se. Celou noc ale nikdo nepřišel. A ráno mě vytáhl až Rowle s dotazem, jestli je to ještě na tu chvíli nutné.

Třásla jsem se. Noc v jámě udělala svoje. Chtěla jsem pryč, nebyla jsem schopna slova, plakala jsem tiše a zlomeně, tohle všechno se mnou udělala jáma.