Rytmus krve

1. Pod rouškou tmy

Chvíli po zasedání schůze jsem měla napilno. Listopad roku 1980, ten byl doopravdy chladný, proto mě vycházky venku vždy dokázaly nachladit. Vždycky jsem se sama sebe ptala, jestli za letošní ledový podzim může i Jeho přítomnost ve světě, jestli válka nějak pohnula počasím a já tak musela čelit ještě nějakému problému.

Přitáhla jsem si plášť k tělu, černý a temný jako má duše. Jako duše toho, kdo nic neudělá. Kdybych tak aspoň někdy dokázala pozvednout hůlku proti nespravedlnosti světa, možná by svět nebyl tak špatný.

V hlavě mi zněla Jeho slova. Úkol, milá Constance, je jednoduchý, přines mi balíček od Borgina a Burkese, očekávají tě.

Prosté, snadné a nenásilné. Málem jsem se tam rozplakala úlevou. Regulus na mě kýval, dodával mi odvahu a chuť žít. Dnes to nebylo jen o dýchání, žití nás stálo mnohem víc.

Měla jsem ale rozkazy, nasadila si masku, ve které mě nepoznají, plášť mě chránil také dostatečně, nikdo by neměl být schopen odhalit moji totožnost. O to vlastně jediné šlo. Stávali jsme se pouze pěšáky beze jména, nikdo nás už nesčítal, všechno to bylo pryč. Nezáleželo na tom, zda mám čisté jméno, když stejně zemřu s maskou na obličeji.

Hlídka bystrozorů dnes měla jiné místo, u Borgina a Burkese mělo být prázdno a čisto. Všechno mělo být perfektní, jak Pán zla, můj pán, naplánoval.

Stejně jsem šla přikrčená u zdi, stejně jsem se kryla před zraky všech v okolí. I kočky mohly mít jinou povahu, i kočky mohly být profesorkami. V dálce kdosi mluvil, listí šumělo a padalo na zem pokrytou vlhkou půdou. V tomhle místě často chyběly kousky chodníku, bylo tu bahno a louže. Listopad se projevil v celé své kráse.

"Já ti říkám, že jsme se ztratili," slyšela jsem hlas, jež se přibližoval.

Okamžitě jsem skočila do stínů, až za mnou plášť zavlál, bez dechu jsem čekala ve tmě, aniž bych se pohnula. Doufala jsem, že ztracená dvojice jen projde kolem a zmizí, nechtěla jsem problémy.

"Já? To ty ses ztratil. Kdo vede skupinu, toho je to zodpovědnost!" druhý hlas byl vyšší a trochu ženský, takový pronikavý.

Slyšet ještě v těchhle dobách obyčejný rozhovor bylo skoro nemožné. Ti dva se bavili, smáli se, nebáli se o holý život. Neudělali chyby, jež za ně odnesli jiní, nemuseli s sebou táhnout vinu vytetovanou na předloktí.

"Moody ti toho zase navykládal."

V tom okamžiku jsem zbystřila. Moody? Alastor Moody? Ten Moody, který vedl Řád? Bojovali jsme proti němu celé měsíce, já pouhé tři, ale už po nich jsem chtěla skončit s válkou, zahodit ty hloupé hodnoty a usmířit strany. Bylo mi jedno, kdo vyhraje, hlavně, aby už vše skončilo.

"A tobě snad ne? Posloucháš ho v práci, ve volném čase, cituješ jeho slova. Osobně bych si myslela, že s ním i spíš," pokračovala dívka, na ženu byla příliš veselá. Tipovala bych ji skoro stejně starou jako mě.

Upřímně jsem ji litovala. Litovala jsem ji i toho chlapce. Až narazí na naše lidi, už si nebudou jen tak povídat. Možná... Možná bych je měla varovat, možná bych se měla vyloupnout že svých stínů a povědět jim, aby zmizeli. Tohle by udělal každý člověk, ale já už člověkem nebyla, já byla válečným monstrem. Stalo se ze mě to, co z nás mít chtěli.

Byli jsme stroje na zabíjení, vraždy a násilí. Měli jsme oslavovat a pít pro padlé, měli jsme jejich činy uctívat a chtít být jako oni. Udělat si modly z padlých za správnou věc. O těch dalších se nemluvilo. Všichni viděli před očima jen ty mrtvé, které nám předložili. Jejichž skutky nám ukázali.