Rytmus krve

14. Ministerstvo pod útokem

Řádu dělala starosti jedna nepatrná černovlasá holka. Emmelina Vanceová se už několik týdnů neukázala mezi námi. Někdo přišel s tím, že před dvěma týdny konečně byla zase na ministerstvu, v práci. Jenže do Řádu už nepřišla.

Alastorovi jsem musela k dobru přičíst jednu věc. Skutečně nebyl jako Voldemort a nepátral po ní. Pokud se rozhodla po smrti Dorcas odejít, nechal ji. Ani Brumbál, člověk, který sice všechno vedl, ale prakticky byl spíše velkou hlavou a znakem nás bojujících, se jí nepokusil sehnat.

V mém soukromém životě už hrozba také pominula. Sirius byl nenávratně pryč, ani jeden z nás si příliš nestýskal, a od smrti Oriona uplynul už dlouhý čas. Týden se setkal s týdnem a ten zase skončil, aby ho nahradil další týden.

Regulus už dávno nevypadal jako troska, vlastně už od druhého dne po smrti byl docela normální. Jen málokdo mohl vidět bolest v jeho očích, která prostě jen tak neodezněla. Pro všechny ostatní byl ale jako dřív.

Jen jednou jsem se s ním na to téma bavila. Nadhodila jsem to tehdy u snídaně.

"Poslouchej, Regu," začala jsem nejistě, "co ti to vlastně Orion svěřil za úkol? Proč si tě volal?" vyptávala jsem se.

Regulus se ke mně tehdy naklonil a špitl mi něco, po čem už jsem dál pátrat nechtěla. "Nesmíš to říct Marlene," vytyčil si ihned. Kývla jsem.

Pak konečně řekl. "Je to část jeho duše, když se zničí, zemře i část Jeho," šeptal.

"Takže teď se nedá... Zabít?" zděsila jsem se.

"Přesně tak, je nezničitelný jako znamení," souhlasil se mnou.

"Ale to je..."

"Hrozné?" napovídal mi.

"Nemožné," odsekla jsem mu. "Půjdeš po tom?" vyklouzlo mi.

"Je jiná možnost? Otec pro to zemřel. Informace mám, stačí činy," chtěl dokonat práci Oriona. Nedivila jsem se mu. Taky bych chtěla. Ale takhle jsem se o něj aspoň mohla bát.

"Co na to vlastně Sirius?" zeptal se mě tehdy, čímž skončilo celé téma kousků duše.

Jenže dnes jsem byla na hlídce s Mitchem. Jako už vždycky jsme šli spolu. Chodili jsme tak už od začátku, až na chvíli o Vánocích, to byla výjimka.

Procházeli jsme zrovna kolem ministerstva, tam, co jsem předtím našli paní Brocklehurstovou i její malou Mandy. Vzpomínala jsem si na to matně a v mlze, bylo to jako jiný svět. Od té doby se stalo tolik věcí, že jsem si ani nemohla vzpomenout na celou scénu.

Co mi ale přes samé přemýšlení neuniklo, byl křik. Slabý a tichý, ale ve své podstatě to musel být hrozný boj. Přímo na ministerstvu.

"Co se tam děje?" vyhrkl Mitch.

"Nemám tušení. Jdeme," zavelela jsem.

Nemohla jsem Marlene ani vytknout její zbrklost. Byla jsem totiž úplně stejná, když šlo o válku. Už jsem se nedržela zpátky. Za správnou stranu jsem bojovala v popředí. Ne ráda, ale v popředí.

"Hlavně se..." zkusil mi něco říct, já se na něj tázavě otočila. "Nenech zabít, jo?" dokončil.

"Tobě by to jako vadilo?" zasmála jsem se, ale myslela to tak trochu v žertu.

"Ani nevíš, jak moc," přešel ke mně a jemně mi vlepil pusu na spánek. Trhla jsem sebou nad tím nečekaným spojením. Brnění v konečcích prstů jsem měla jako předtím. Kdysi dávno v zahradě, když jsme mluvili o krvi a jejím rytmu.

Už jsme se nemohli zdržet, vyběhli jsme k telefonní budce a oba se tam vecpali. Málo prostoru mi zajistilo místo přímo v náručí Mitche. Slyšela jsem jeho srdce i rytmus, který se začal slaďovat do toho mého, cítila jsem, jak jeho krev hraje vlastní písničku a chce, abych si ji poslechla celou. Nebyla smutná, byla podmanivá, jako bych si na její poslouchání měla vytvořit závislost. Stačila by vteřina navíc a byla by.

Budka ale cinkla a já odskočila od Mitche plnou rychlostí. Až pak jsem pohlédla na ministerstvo, co se tam vlastně skutečně dělo.

Nevěřila jsem vlastním očím. Muži v kápích pálili kouzla po těch, kteří jim odporovali, své masky už dávno nenosili, mohla jsem je tak vidět všechny. Dolohov. Avery. Malfoy. Rookwood. Rowle i Selwyn. Všichni tam byli.

A proti nim stálo ministerstvo. Nebo aspoň někteří. Hledala jsem v davu známé tváře, ale nenacházela jsem. Možná to bylo dobře. Viděla jsem tělo ležící na zemi bez známek života, jiné zase viselo že stropu jako varování ostatním.

Příšerným hlukem se rozlehlo zvolání mučícího kouzla. Jeden ze smrtijedů ho použil proti zaměstnanci ministerstva. Všechno se rázem zastavilo. Neměli mučit, zabíjeli, ale nemučili. To se právě změnilo.

"Všichni zpět do práce!" zavelel Dolohov, který držel muže pod kletbou bolesti. Muž křičel, v davu jsem zaslechla jeho jméno Mason.

"Tento muž," zakřičel Avery, "se pokusil uniknout kontrole čistokrevnosti. Vzbouřil se a pokusil se utéct. Někteří jste ho následovali. Teď uvidíte, co se děje s lidmi, kteří nám odporují!"

Dolohov neváhal, zlomil Masonovo vědomí jednoduše. Zlomil ho celého. Mason tak visel už jen jako patvar lidského těla ze stropu. Stále křičel, stále se vzpíral, ale už slabě a vzdáleně. Umíral. Umíral bolestivou smrtí a nikdo mu nemohl pomoct. Nikdo mu pomoct nechtěl. Byla to poslední kapka veškerého odboje za svobodu. Smrtijedi zcela potlačili vzpouru počínající Masonem. Od této chvíle se už nikdo ničeho takového nedopustí.

"Pojďme, tohle není náš boj, nic tu nezmůžeme," zašeptal mi do ucha Mitch.

Měl pravdu, museli jsme jít. Nechala jsem se nepozorovaně odvést zase k výtahu nahoru a stoupla si dovnitř. Přitom jsem ale v davu stále hledala. Až pak jsem našla. Viděla jsem ji. Malá černovláska měla v očích něco jiného než ostatní. Nebála se, aspoň ne smrti. Viděla jsem, že něco dělá. Nebo možná udělá. Rozhodně nenechá smrtijedy, aby ji dostali.

"Žije. Emmelina žije," zašeptala jsem Mitchovi úlevně.

"Vidím ji," souhlasil.

Jenže pak jsme se rozjeli nahoru. Byl konec. Emmelina byla na ministerstvu, to bylo po útoku Masona pod nadvládou smrtijedů. Mason teď bude několik dní viset ze stropu jako varování všem. Od jeho smrti se nikdo nepokusí o něco podobného.

Smrtijedi byli zákeřní a podlí. Krutost jim ve válce pomáhala. My ale byli stále silní. Stále se nám naskytla příležitost k výhře, pořád nás bylo dost. Ještě jsme mohli vyhrát.

Jak naivní ta slova byla, ještě jsme mohli něco dělat. Ještě něco dokážeme. Naivita sama. Život nebyl mazlíček, aby mě každý večer doma přivítal a já ho mohla hladit a drbat u dobré knížky. Život byl spíš vlčák, který se mě pokusí roztrhat, jakmile uslyší zacinkat klíče ode dveří, bude na mě útočit pořád dokola, ale já se budu bránit. Stála jsem teď proti životu, který mě nenechá jen tak odejít. Vždycky jsme stáli proti němu. Nakonec to byl jen on a my. Když zemře vlčák, zemřeme také, vždyť byl naším životem. Když ale zemřeme my, vlčák bez nás nepřežije a umře hlady. Život nebyl o vítězství, byl o nekonečném boji dvou stran života, které bojovaly až do posledního dechu.

Můj vlčák byl silný, ale jak dlouho jím ještě měl zůstat? To mi měl ukázat až čas.