Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

20. Isaacovo sólo

Pak rychle sáhl po složce, ve které se nacházel případ Vraha neviňátek. Otevřel ji, přecházejíce očima řádky posudku psychologa Garetta Dwaina. Jeho psychika byla narušená různými způsoby, ale náboženský fanatismus mezi jeho diagnózy nepatřil. Podle toho, co ve spisu přečetl, jej Isaac mohl téměř s jistotou zařadit do skupin - pedofil, sadista i člověk s několikanásobnou poruchou osobnosti. Upřímně nechápal, jak se někdo takový mohl tolik let pohybovat volně po svobodě.

Cítil, jak mu postupně začínají těžknout hlava i víčka, ale nebylo divu, když hodiny na stěně ukazovaly už dvě minuty po půl čtvrté ráno druhého dne. Nakonec usnul na hromadě papírů a s nedopitým hrnkem kávy skoro v ruce.

* * *

Isaaca probralo zavrzaní dveří do kanceláře, což nejdřív zapříčinilo jeho zmatení, než mu došlo, že usnul při práci a už je ráno, načež si uvědomil, že probuzení mu zařídil Louis. Usmíval se, než si ho všiml, pak se zatvářil překvapeně.

„Ahoj, Isi. Jsi tu brzo, myslel jsem, že chodíš kolem sedmé..." hodil po něm tázavý pohled.

„No to ano, ale já včera nešel domů. Vyslýchal jsem Van Halena asi do jedenácti a pak jsem se pustil do prohledávání toho, co zatím máme, asi jsem u toho nakonec usnul. Ten případ není nic jednoduchýho," poškrabal se na krku, ale pak si všiml Louisova výrazu, který prozrazoval, že se něco stalo.

„Oh aha, no já jsem s tebou právě o naší spolupráci chtěl vlastně mluvit..."

„Tak povídej, o co jde?" pobídl ho, když viděl, jak se starší zdráhá.

„Opravdu to neber tak, že proti tobě něco mám, dobře? Jen si myslím, že by pro nás pro oba bylo lepší, abychom zkusili pracovat sami, nebo třeba s někým jiným," vysvětlil, sledujíce mladíka před ním, jehož výraz se měnil s každým slovem.

„Um a proč? Měl jsem pocit, že nám to spolu šlo, i když s náma Harry dál nemohl být? Stalo se něco? Nebo jsem něco udělal já?" ptal se, ale nezabránil určitému pocitu křivdy vstoupit do hlasu.

„Jak jsem říkal, není to nic proti tobě, opravdu ne, je to jen- rád bych si vyzkoušel práci i s někým jiným, ale opravdu se mi s tebou pracovalo dobře, jsi skvělý policista," pokusil se to aspoň trochu vysvětlit Louis, ale to Isaacovi stejně situaci moc neosvětlilo.

„Já to asi nechápu, ale dobře. Díky, žes mi to řekl, než jsi to domluvil s Gielem..." přemohl se ke slabému úsměvu, než bez jediného dalšího pohledu na modrookého začal sbírat listy papírů do jednotlivých složek.

„Nezlobíš se, že ne?" tok myšlenek mladšího přerušil Louisův hlas a dlaň na jeho rameni. Isaac ji rychle setřásl, ač v duchu toužil, aby nemusel, ale husí kůže, která mu naskočila po celém těle, se hned tak nezbavil.

„Promiň, nechci, abys to bral jako nějakou zradu, nebo tak, protože tak to vůbec není," zněl upřímně, jenže Isaac si v tu chvíli připadal, jako největší idiot, když si uvědomil, že celou noc pracoval na případu, který teď místo něj bude vyšetřovat někdo jiný. A jak to mám brát?, chtělo se mu říct nahlas, ale radši si to rozmyslel a kousl se do jazyka.

„To je dobrý, jak říkám, sice to nechápu, ale nezlobím se, dobře? Jestli mě teď omluvíš, tak půjdu domů, jsem úplně vyčerpanej. Všechno, co jsme společně zjistili a taky záznam z výslechu Van Halena máš ve složkách na mém stole," upozornil jej ještě a i se svou taškou zašel do šaten, zatímco Louis s neutrálním výrazem a přikývnutím zamířil do Gielovy kanceláře. Tam si sedl na lavičku, obličej složil do dlaní. To jsem opravdu tak nesnesitelný, že se mnou ani nedokáže pracovat?, poznamenal si v duchu. Nebyl tam dlouho, aspoň mu to dlouho nepřišlo, ale jelikož se opět začínal utápět ve svých emocích a vzpomínkách, mohla to být klidně i hodina.

Celou dobu tu bylo ticho, nikdo sem nevešel, takže když zaslechl Louisův hlas, jak se pomalu blíží, rychle zaběhl za dveře sprch. Opravdu neměl náladu mu zrovna teď vysvětlovat, proč je ještě pořád tady a už dávno nešel domů, jak říkal. Zpoza dveří viděl Louisovu postavu, jak nejdřív něco zadává do mobilu, než přiložil mobil k uchu a posadil se na lavičku. Chvíli v tichu čekal.

„Ahoj, lásko," byla první věc, kterou řekl, jeho hlas jasně prozrazoval úsměv, „jo, byl a mluvil jsem i s Isaacem. Nevypadal úplně nadšeně, ale myslím, že to snad vzal dobře," řekl, opět nastala krátká odmlka, během níž pravděpodobně mluvil Harry, „ano, dostanu k sobě nějakou mladou policistku, takže můžeš být v klidu."

Isaac se zamračil. Takže tahle situace nastala kvůli Harrymu? On snad žárlil?

„Dobře, Hazz, něco koupím po cestě. Miluju tě," potichu se zasmál, „neboj, až přijdu tak si to vynahradíme, co říkáš? Mluvil jsi s Gemmou? A je to teda domluvený? Nevadí jim to? Super, tak to jsem rád. Měj se, lásko."

Vstal z lavičky a ještě jednou se pro sebe usmál, než opustil šatnu a Isaac tak mohl vyjít ven. Zajímavé, velmi zajímavé.