Vysněný svět || Dramione, Scorpius, FF ✅

6. Kapitola

Hermiona stála před zrcadlem v koupelně a právě si zapínala druhou náušnici. Chystala se totiž na nákupy s Ginny a moc se na to těšila. Doufala, že odpoledne strávené s její nejlepší kamarádkou jí pomůže s jejím problémem. Tedy, alespoň na chvíli.

Když byla se svými úpravami konečně hotová, vrátila se do ložnice, aby si vzala kabelku, kterou si pak přehodila přes rameno a zamířila z ložnice ven.

„Vzbudí se, vím, že ano."

Hermiona se zastavila, jako by narazila do neviditelné zdi, když uslyšela ženský, tichý, vzdálený hlas. „Rose?" zvolala a vyšla na chodbu. „Rose, jsi tady?" Nikdo však neodpovídal. Povzdechla si a zamířila dolů ze schodů. Vážně už potřebuje být s Ginny, protože jí asi začíná strašit ve věži, tak říkajíc.

„Chci být s Hermionou. Nechci, aby tu byla sama."

Zaslechla opět tichý, vzdálený hlas, tentokrát však mužský, když si obouvala boty. Ten hlas se jí zdál být povědomý, ale nedokázala jej přiřadit k majiteli. „Rone?" zvolala a když opět nikdo neodpovídal, nakoukla do obývacího pokoje.

Bylo to vážně divné, neboť Rose byla někde se Scorpiusem a Ron byl v práci a ani jednoho neslyšela, že by se vrátil. Navíc, kdyby někdo přišel domů, odpověděl by jí, že? Hermiona se hluboce zamračila. Takže už má i slyšiny. Jako by vidiny nestačily.

„To je snad zlý sen," zavrčela si pod nosem, a co nejrychleji opustila dům, než jí z toho definitivně přeskočí. I když možná, že už jí přeskočilo...

***

Když dvě čarodějky prošly šesti obchody s oblečením, s několika plnými taškami se usadily na terasu jedné kavárny, aby si odpočinuly.

„Hermiono?" Ginny zamávala své nejlepší kamarádce před obličejem, když si uvědomila, že ji vůbec neposlouchá.

Oslovená čarodějka zamrkala a zmateně se na rudovlasou ženu podívala. „Promiň, co jsi říkala?"

Ginny obrátila oči v sloup. „Za posledních pět minut, ve kterých si mě přestala poslouchat? Hodně věcí," řekla vyčítavým tónem.

Čarodějka naproti ní se na ni omluvně usmála. „Omlouvám se. Jsem dneska nějak mimo," zamumlala vyhýbavě.

„Ano, to jsi," souhlasila Ginny. „A řekneš mi proč?"

Hermiona si skousla spodní ret a věnovala jí zamyšlený pohled. I když byla Ginny tou nejlepší kamarádkou,  nebyla si jistá, jestli se s jejím problémem chce někomu svěřit. Nejspíš by měla, že? Možná, že jí pomůže, když si s ní o tom promluví. „Dobře, ale musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš."

Ginny ihned přikývla. „Mlčím jako hrob."

Kudrnatá čarodějka se zhluboka nadechla a vydechla. „Víš, od té doby, co jsem se vrátila z nemocnice, se mi dějí zvláštní věci. Já...občas mě přepadne takový pocit, jako bych sem nepatřila. Jako bych nepatřila k Ronovi a-"

„Máte snad nějaké problémy? Hádáte se?" přerušila ji Ginny.

Hermiona zakroutila hlavou. „Ne, nehádáme a nepřerušuj mě, prosím," řekla. Rudovláska se omluvně usmála a kývla na náznak, že může pokračovat. „Tenhle pocit není ještě tak zvláštní jako vidiny, které mám, vidím-"