Další Weasley - Rok druhý [DOKONČENO]

Kapitola sedmnáctá - Pravda

Do společenské místnosti jsem se nevrátila několik dalších hodin. Využila jsem slunečného jarního počasí a vyrazila se projít ven. Věděla jsem, že většina studentů oslavuje prohru mojí koleje, především nebelvírští, takže jsem se nemusela obávat toho, že náhodně narazím na dvojčata nebo blonďaté trio a mohla si užívat vlastní samoty. Alespoň jsem si to na pár chvil bláhově myslela.

Procházela jsem se po okraji Zapovězeného lesa a nahlížela dovnitř. Vždy jsem toužila tam vejít a porozhlédnout se, a po historkách od mého bratra Rona o obrovských akromantulích a bojovných kentaurech jsem přemýšlela o porušení pravidla ještě víc. Muselo tam být tolik zajímavých a nevšedních bytostí či zákoutí, které by stály za to prozkoumat.

Přála jsem si na chvíli uniknout od každodenních povinností a starostí, které mi Bradavice přiváděly. Incident, který se před pár hodinami odehrál ve zmijozelské společenské místnosti byl poslední kapkou. Mohla jsem si získat respekt většiny svých spolužáků, neměnilo to ovšem fakt, že můj krk nyní následující dny budou hyzdit tmavomodré modřiny od ruky Theodora Notta.

Věděla jsem, že neuvažoval, jeho oči přímo křičely adrenalinem a vztekem. Byl naštvaný na několik věcí zároveň. Prohra famfrpálového poháru, zrada vlastního bratra, Pansyino neopětování citů, já. Moc dobře jsem věděla, jakou paseku dokáže takový stres vytvořit. Krk mě ovšem bolel a v hlavě jsem se nedokázala zbavit strachu, který ve mně starší chlapec momentálně vytvářel. Doufala jsem, že Draco nedovolí, aby mi bylo ublíženo, tak jako sliboval. Theodor se sice omluvil, nečekala bych ovšem, že mu slušné chování vydrží na déle než pár hodin.

Nad hlavou mi zahoukala sova. Ještě než jsem však stihla zvednout pohled k obloze bez mraků, na rameni se mi usadil velký nádherně zbarvený výr.

„Randolfe..." vydechla jsem s úsměvem a popošla k nedalekému kameni, který byl vyhřátý od odpoledního slunce. Usadila jsem se a přiměla sovu, aby se přesunula na mé koleno. Zvíře mě pozorovalo svýma inteligentníma očima, které vypadaly jako dva malé žlutohnědé korálky. Hladila jsem výra po hlavě a užívala si jemné peří pod svými prsty. Cítila jsem, jak ze mě stres vyprchává a plazí se po zeleném trávníku směrem k tmavému lesu, kde si na něm dozajista pochutnají děsivé příšery.

Přemýšlela jsem, jestli je tady Dracova sova jen proto, že jsem se ocitla nedaleko Sovince, a nebo se tady během chvíle objeví i sám blonďatý Malfoy. Doufala jsem v to druhé a musela si vynadat za nevhodné myšlenky, které se mi vkradly do hlavy. Když mě Snape vyslýchal u sebe v kabinetu, měla jsem velkou potřebu zeptat se, co v mé hlavě ve skutečnosti našel, ale nebyla jsem dostatečně odvážná.

Draco Malfoy byl a stále zůstává nepřítelem mé rodiny. Nezměnilo se to a pravděpodobně nikdy nezmění. Věděla jsem s naprostou jistotou, že nemůžeme být přátelé, ať už bychom po tom toužili sebevíc. Netoužila jsem po tom. Alespoň jsem tím přesvědčovala sama sebe už od noční šachové partie.

Byla jsem si také jistá, že ani on nechce mé kamarádství, byla jsem stejně velkým nepřítelem jeho rodiny, jako on té mojí. Rozdíl byl ovšem v tom, že jsme jeden druhému na očích každý den, protože patříme do stejné koleje. Moji sourozenci ho vídali jen na společných hostinách či v učebně, ale to se týkalo pouze Rona. Bylo pro ně jednoduché ho nenávidět. Pro mě ne. Chvíle, které jsem s ním trávila o samotě, byly těmi nejkrásnějšími časy tady na škole. Především v tomto roce.

Nedaleko sebe jsem skutečně po chvíli zaslechla kroky a snažila se zabránit úsměvu, který se mi vytvořil na rtech. Můj výraz však okamžitě zamrzl, když jsem se na příchozího otočila. Vyskočila jsem na nohy a vyděsila tím Randolfa, který rozčileně zakroužil nad námi, než přistál na kameni, kde jsme doteď seděli.