Další Weasley - Rok druhý [DOKONČENO]

Kapitola třináctá - Zlomená

Několik následujících týdnů jsem každou sobotu trávila v kabinetu profesora Snapea, kde jsem většinu času pročítala další a další učebnice o obranných kouzlech, lektvarech a všem, co jsem mohla využít v případě útoku. Profesor mi dával jasně najevo, že v mém případě to všechno bude užitečné, vzhledem k mým nepřátelským vztahům s polovinou školy, což jsem vždy raději ponechala bez odpovědi. Mohla jsem se tou neskutečnou pravdou užírat až ve své ložnici, skryta před zraky jiných lidí.

Na chodbách školy jsem se cítila v nebezpečí téměř konstantně. Nehledě na Dracovu autoritu mezi svými, stále jsem na sobě pociťovala nedůvěřivé a zlomyslné pohledy zmijozelských studentů, kteří dozajista plánovali, jak mě ponížit a shodit v očích zbytku školy. Nevěděla jsem, jestli si někdy získám respekt, prozatím jsem však paranoidně nakukovala do každé tmavé chodby, než jsem do ní vešla.

Noční můry se zhoršovaly každým dnem, takže jsem spoustu nocí trávila ve společenské místnosti a snažila se neusnout. Přecházela jsem sem a tam, pročítala knihy ve společných regálech a snášela nevraživé pohledy ponocujících studentů, kteří se postupně připravovali na závěrečné zkoušky.

Moje oči se začínaly zmenšovat. Tmavé kruhy pod nimi přitahovaly nechtěnou pozornost a s každým mrknutím bylo těžší nechat oči otevřené. Nedovolila jsem si spát na hodinách, protože hrozilo, že budu ze spaní znovu brečet či křičet a nepotřebovala jsem svědky.

Profesor Lupin téměř na každé Obraně proti černé magii říkal, že co nevidět donese slibovaného bubáka, abychom se konečně naučili kouzlo, které ho zažene. Měla jsem ohledně toho stále velice smíšené pocity. Chtěla jsem se postavit vlastnímu strachu, ale kdyby byla možnost se během toho nedozvědět, proti čemu se vlastně stavím, brala bych to všemi deseti. Zároveň jsem se však toužila zbavit svých nočních můr, abych další roky prožila v klidu a mohla se soustředit na studium.

Koncem února už se začalo zlepšovat počasí a obloha se vyjasnila. Mrazivý chlad, který se toulal po chodbách, ale neustal. Udržovalo mě to vzhůru. Když jsem jednoho jasného sobotního rána došla do Velké síně na snídani, u nebelvírského stolu bylo obzvlášť rušno a spousta studentů, dnes oblečená v barvách svého týmu, se přidružila k velké skupině a shlížela na něco před Harry Potterem. Zahlédla jsem mezi nimi i blonďatou kštici Draca Malfoye, který však po hlasité salvě smíchu se zlostným výrazem vykročil k nedaleko stojícímu zmijozelskému týmu, v čele s Marcusem Flintem. Když mi došlo, jak blízko u něj stojím a jakým znechuceným výrazem se kolem sebe rozhlíží, okamžitě jsem vyrazila k našemu stolu, kde na mě čekal Jimmy s lítostivým pohledem, kterým mě poslední tři týdny pozoroval prakticky neustále.

Snažila jsem se mu vyhýbat, co to šlo a nebylo to nic jednoduchého, protože byl téměř jediným mým kamarádem ze Zmijozelu, přesto se mi dařilo nereagovat na jeho otázky o mém zdraví a náladě.

Spoustu času jsem trávila s Blaisem Zabinim, i přes mé původní prohlášení o tom, že o něm nepřemýšlím. Vzal si do hlavy, že na mě udělá dojem a já se často přistihla, jak se cítím potěšena a polichocena jeho zájmem. Pokoušela jsem se ignorovat Dracovy nenávistné pohledy, které po nás házel, kdykoliv jsme se ocitli v jeho blízkosti. Nedařilo se mi to a následující noc mě Malfoy pronásledoval s mrazivýma očima a Znamením zla na paži. Takové sny mi dávaly zabrat.

Přála jsem si další dávku Bezesného spánku, ale profesor Snape nedokázal prozatím sehnat další rostliny móly, a já tak neměla možnost si lektvar uvařit. Snape se nabídl, že na mě prostě sešle omračovací kouzlo, abych upadla do bezvědomí, ale když jsem se příšerně vyděsila, už to raději znovu nezmínil. Dostala jsem ovšem záminku ho požádat, aby mě ono kouzlo naučil. Zpočátku se tomu bránil, údajně bylo příliš nebezpečné a v žádném případě bych ho nesměla jen tak používat na svoje spolužáky, nakonec však svolil a já na zdi v učebně Dějin čar a kouzel vytvořila pár černých šmouh.