Další Weasley - Rok druhý [DOKONČENO]

Kapitola čtvrtá - Nepřítel

Nedostatek spánku způsobil, že jsem ráno nebyla notnou dobu schopná vylézt z postele. Celou noc jsem si promítala předchozí den a nezamhouřila oči. Noční můra by mi byla milejší.

Když se mi konečně podařilo vyplazit se na studené tmavé parkety naší ložnice, Tracey ještě spala, a stejně tak i ostatní spolubydlící. Přišlo mi ale zbytečné ležet v teplých přikrývkách, které mě nijak neuklidňovaly. Před očima se mi zjevovalo několik věcí. Mozkomor bez tváře. Dracovy hluboké vodnaté oči. Georgův nedůvěřivý výraz. Šílený úsměv zahalené postavy.

Otřásla jsem se při představě celého dne na nohou a v učebnách. Sotva jsem dokázala udržet oči otevřené, a nevěděla jsem, jak si zvládnu dělat poznámky a poslouchat výklad profesorů. Oblékla jsem se do zelených šatů s hadem, které mi darovala mamka, a přehodila přes sebe nový školní hábit. Na chodbách školy byla neuvěřitelná zima, i přestože teprve začínal podzim, potřebovala jsem však chlad k tomu, abych neusnula. Smířila jsem se tedy s husí kůží a lehkým třesem.

Vlasy mi stále držely ve francouzském copu, i když byl už lehce rozcuchaný. Nezáleželo mi na tom. Vyšla jsem do společenské místnosti, která byla v tuhle dobu ještě tichá a prázdná a na chvíli se zastavila, abych mohla obdivovat tlumené zelené osvětlení, které vydávala hloubka Černého jezera za vysokými okny. Došla jsem ke svému oblíbenému křeslu, ve kterém jsem loňský rok trávila až přemíru času a lehce se pousmála. Kolikrát do něj asi usednu letos?

Vydala jsem se na snídani, kde v tuto dobu nejspíš nebude moc lidí a s největší pravděpodobností se stihnu najíst než přijdou ti, se kterými se nechci vidět. Dorazila jsem do vstupní síně a zaslechla šum hlasů z Velkého sálu. Trochu mě to vyvedlo z míry. Že bych se mýlila a kvůli prvnímu školnímu dni si všichni přivstali?

Ukázalo se, že jsem si dělala plané naděje. U nebelvírského stolu seděli dvojčata i má sestra. George po mně střelil neurčitým pohledem a já se rychle vydala dál. Neovládla jsem slzy, které se mi při pohledu na něj nahrnuly do očí. Pospíchala jsem síní, když se přede mnou najednou objevila blonďatá dívka.

„Frankie! Krásné ráno." popřála mi s úsměvem, který jí ale vzápětí zmizel z tváře. „Vypadáš velmi... smutně. Stalo se něco?"

Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se zbavit knedlíku, který se mi náhle vytvořil v krku. „Vůbec nic, Luno. Nespala jsem... dobře."

„Máš příšerné kruhy pod očima a rudé oči. Doufám, že nejsi nějak nemocná. Slyšela jsem, že takové účinky má..." Náhle se odmlčela a zadívala se mi přes rameno. „Tvůj bratr se na tebe dívá. Nejspíš by s tebou rád mluvil. Nevím, který z nich to je." lehce se zasmála a já se zmučeně zašklebila a pomalu otočila k jednomu z dvojčat. Byl to Fred. Zamával na mě.

„Promluvíme si později, Luno. Musím... měla bych za ním jít." pověděla jsem jí a pohlédla do jejích laskavých pomněnkových očí.

„Ale samozřejmě." přikývla hlavou a šla se posadit ke svému stolu. Chvíli jsem nebyla schopná se odtrhnout z místa a snažila se zklidnit zběsilý dech. Odhodlala jsem se otočit a vykročila k bratrovi, který trpělivě čekal, až k němu dojdu.

„Frede? Chtěl si se mnou mluvit?"

Bratr se zamračil. „Po tom včerejšku bychom si nejspíš měli promluvit."

„Nemyslím si, že je o čem mluvit." zakroutila jsem hlavou a odmítala se mu podívat do očí.

„Máme o tebe starost, Frankie." pověděl mi bratr tiše.