Další Weasley - Rok druhý [DOKONČENO]

Kapitola pátá - Zranění

Když vyučování prvního školního dne skončilo, neváhala jsem a vydala se do společenské místnosti, abych vypracovala úkoly, které nám při hodině Přeměňování zadala profesorka McGonagallová. Jakmile jsem však vešla dovnitř, zmátl mě šum hlasů, který se nesl od velké skupiny zmijozelských studentů třetího ročníků. Přidalo se k nim i několik hráčů famfrpálového družstva a všichni se o něčem vzrušeně vybavovali.

Přiblížila jsem se natolik, abych zaslechla Pansyin usedavý nářek. Kolem ní postávaly dvě dívky. Pamatovala jsem si Daphne z minulého roku, kdy Parkinsonové a Jimmyho staršímu bratrovi pomáhala vyhrožovat mi v tmavé uličce a nakonec mě vysvobodila z umlčovacího kouzla. Vedle ní postávala mladší dívka, která s největší pravděpodobností nastoupila včera do školy poprvé. Vypadala jako její sestra, ale jméno jsem při zařazování nezapamatovala.

„Měly jste ho vidět, byl tak statečný a přitom musel mít obrovské bolesti. Tomu hromotlukovi to jeho otec určitě nedaruje. Musí ho vyhodit." prohlašovala Pansy Parkinsonová odhodlaným avšak přiškrceným hlasem. Zmateně jsem stáhla obočí a snažila se od ostatních lidí vypozorovat, o jaké události se tady mluvilo. Studenti se ale navzájem neustále překřikovali, a tak se mi nedařilo zachytit konkrétní konverzaci.

Rozhodla jsem se pro nejistý krok a cítila, jak se mi nervozita uhnízdila v žaludku. „Parkinsonová? Co se stalo?"

Tmavovlasá dívka se znechuceným výrazem zvedla flekatý obličej směrem ke mně a sjela mě očima. „Nestarej se, Weasleyová. Ještě bys z toho měla radost."

Pokrčila jsem rameny a zadívala se na Daphne. Trochu jsem očekávala, že mi situaci objasní, protože se ke mně nikdy nechovala záměrně nepřátelsky, ale zarytě mlčela, stejně jako její mladší sestra. Jejich podoba teď byla zřejmá. Unaveně jsem zakroutila hlavou a přešla k dalšímu člověku, který by mi mohl prozradit, co konkrétně se stalo během vyučování třetího ročníku.

„Blaisi." oslovila jsem vysokého chlapce s čokoládovou pletí a černýma očima. Se zmateným výrazem se na mě obrátil a začal se potutelně usmívat.

„Malá Weasleyová." uchechtl se a kolem něj se shromáždilo několik chlapců z Malfoyova gangu, včetně Theodora Notta, Jimmyho staršího bratra. „Co si žádáš?"

Nervózně jsem se ošila a rozhlédla se na utvořený hlouček. „Ehm... promluvit si o samotě?" nadhodila jsem a pokusila se o silný hlas.

„Ale, ale... můj bratříček se s tebou přestal bavit, a tak hned přilezeš za námi? Já bych si s tebou o samotě promluvil rád." ozval se arogantním tónem Theodor a přistoupil vedle Blaise Zabiniho, který se náhle začal mračit.

„Chce mluvit se mnou, Notte." zarazil ho černovlasý chlapec výhrůžným hlasem a varovně poklepal kamarádovi na rameno. Theodor sebou škubl a hrozivě se zašklebil, nakonec však udělal krok zpět. Blaise mi položil ruku kolem ramen, což mi nebylo tak nepříjemné, jak bych čekala a zavedl mě o kus dál k vysokým oknům, za kterými se rozprostíraly hlubiny Černého jezera. Bylo to místo, kde jsme spolu mluvili minulý rok poprvé.

„Tak, co pro tebe můžu udělat?" zeptal se a vytrhl mě tak z myšlenek, které se toulaly k Theodorovým slovům o jeho mladším bratrovi. Zadívala jsem se do pohledného obličeje nad sebou a chvíli přemýšlela nad důvodem, proč jsem chlapce oslovila.

„Co se tu probírá? Prozradíš mi to?" zeptala jsem se nakonec odhodlaně a Blaise mě chvíli propaloval očima.

„Proč naše konverzace vždy končí u Malfoye? Co na tom klukovi všichni vidí?" uchechtl se a já zmateně naklonila hlavu.