Další Weasley - Rok druhý [DOKONČENO]

Kapitola druhá - Děravý kotel

V den, kdy bylo naplánováno vyrazit do Příčné ulice a poslední noc strávit v tamějším známém hostinci, jsem sešla do kuchyně jako první a vláčela za sebou svůj těžký kufr. Dole byla akorát mamka, která zrovna ke snídani připravovala toasty s vajíčkem. Za posledních pár dní jsme toho spolu moc nenamluvily a většina komunikace se týkala následujícího školního roku. Stejně tak tomu bylo i dnes. Překvapila mě však její náhlá vřelost.

„Franny, nechali jsme nějaké peníze navíc, když si s námi nejela na tu dovolenou. Co bys chtěla, abychom ti na Příčné koupili?" dotázala se milým hlasem a já zaskočeně dosedla na židli u dlouhého odřeného stolu.

Chvíli jsem neodpovídala a přemýšlela nad důvodem změny v mamčině chování. Je možné, že s ní někdo promluvil?

„Vím, že to mezi námi nebylo zdaleka ideální, drahoušku, ale brzo odjedeš a já tě zase dlouho neuvidím. Snažím se to brát s nadhledem." pokračovala v jednostranné konverzaci a já dostala svou odpověď. Předstírala, že je na mě hodná, aby později necítila výčitky svědomí.

„Hodil by se mi nový školní hábit, mami." odpověděla jsem nakonec.

„Ten starý už ti nesedí?" ptala se zmateně.

„Je z druhé ruky."

„A to je špatně?" Konverzace najednou zněla jinak, pryč byla vřelost. Do mamčina hlasu prostoupil chlad.

„Pro někoho jako jsem já? Ovšem, že je to špatně." prohlásila jsem ironicky.

Chvíli bylo ticho, vzduch naplňovaly zvuky škrábání dřeva o pánvičku a syčení másla s vejci. Nechtěla jsem být protivná. Uvnitř sebe jsem však cítila neskutečnou zášť a nedokázala jsem tomu zabránit.

„Tak tedy nový hábit. Jak je libo." pronesla mamka dotčeně a já zvedla pohled od stolu, abych viděla, jak se tváří. Zdálo se, že má vlhké oči, ale z profilu jsem toho moc nepoznala.

„Děkuji, mamko. Vážím si toho."

Její ramena se lehce chvěla a zrzavé vlasy se pohupovaly v rytmu toho, jak přikyvovala hlavou. V kuchyni znovu nastalo ticho.

Po několika minutách se ozvala znovu, tentokrát se ale vrátila k předchozímu tónu a přívětivě se na mě podívala. „Než odjedeš, chtěla jsem ti ještě dát něco k narozeninám. Mrzelo mě, že jsem je zmeškala." A vytáhla něco z kredence. Byl to měkký balík zabalený v ošklivě zeleném papíře a svázaný obyčejným provázkem. Byla jsem neskutečně zvědavá. Poslední Vánoce jsem jako jediná z rodiny neobdržela pletený svetr s iniciálou a tehdy mě to neskutečně rozesmutnilo. Mamka mi podala balíček, já neváhala a strhala z něj papír. Dlaně mi dopadly na příjemný materiál a před sebou jsem objevila nádherné tmavě zelené košilové šaty se stříbrně vyšitým hadem na zádech. Překvapeně jsem se nadechla a vykuleně pohlédla na mamku.

„Ty šaty jsem koupila v Egyptě. Včera mě ještě napadlo, že... že ti tam vyšiju toho hada." zašeptala a sklopila oči k podlaze.

„Jsou moc krásné." přiznala jsem upřímně. „Takže už ti nevadí, že patřím do Zmijozelu?" pokračovala jsem ještě a přimhouřila oči. Mamka se ošívala a nečinně postávala u plotny, kde se jí připaloval jeden toast.

„Nemůžu s tím nic dělat." odpověděla nakonec.

„Takže vadí?"

„Nelíbí se mi to. Nikomu z nás. Copak se nám můžeš divit?" odsekla a konečně se mi podívala do očí.