NEW STAR

15. MALÉR

"Děkuji vám všem že jste tu. Doufám že všechno proběhne hladce." usmál se režisér. Všichni jsme si cinkli skleničkama a na počest natáčení 4. série se napili. Po pár fotkách jsme se pustili do natáčení.

Všechno opravdu probíhalo hladce. Všechno se dařilo skoro na první pokus. Samozřejmě se i nedařilo ale tomu se akorát všichni zasmáli a pokračovalo dál.

"Víš že zítra máme líbačku." oznamovala jsem Bennedictovy když jsme odcházeli z natáčení

"Jojo, doufám že to umíš." řekl naprosto vážně Bennedict. Koukla jsem se na něj nechapavým pohledem a pak mu to došlo. "Jakože, jestli umíš slova, a to co se tam má dělat, a tak. To vyznělo blbě co?" začal koktat ale nakonec se tomu zasmál.

Druhý den to bylo. Líbací a pastelová scéna.

"Akce." zavolal kameraman a my se jak na povel začali líbat. Finální scéna se nám povedla asi až na desátý pokus protože se vždycky někdo začal smát. Pak jsme si oba lehli do postele.

"Počkej, tohle bude vtipná fotka." začal se smát Bennedict. Vytáhl telefon a udělal selfie jak na něm ležím. A opravdu to byla vtipná fotka. I při téhle scéně se stalo strašně moc vtipných momentů. Nejvtipnější asi bylo když jsme se oba skutáleli z postele.

"Dneska to bylo výživný." smáli jsme se s Bennedictem když natáčení skončilo. Tyhle scény se točili od oběda až do večeře. Vysmátá jsem došla do apartmánů. Do posledního ze tří. Objednala jsem si totiž tři apartmány, na každý měsíc jeden protože přibližně měsíc trvá fotografům zjistit že nebydlím v moderním hotelu ale v obyčejném domku, a najít jeden domek v Londýně není snadný úkol.

Lehla jsem si do postele. Chtěla jsem jít spát protože jsem po tom dní byla vážně unavená. Někdo mi ale volal. Samozřejmě to byl Tom. S úsměvem jsem to zvedla. Tom na druhé straně ale moc šťastně nevypadal.

"Co se děje?" zeptala jsem sesmutně

"To bys mi měla říct ty co se děje." odsekl a poslal mi čtyři fotky. Zobrazila jsem si je a asi vám dojde co na nich bylo. Já s Bennedictem jak se držíme za ruce, líbáme a nakonec Bennedictovo selfíčko.

"Však to jsou fotky z natáčení." usmála jsem se

"To mi došlo že z natáčení! Věděl jsem že není dobrý nápad abys jela do toho Londýna." rozciloval se

"Počkej, ty to asi nechápeš..." nestihla jsem dopovědět protože mi Tom skočil do řeči

"Máš pravdu. Nechápu." odsekl a zavěsil. V tu chvíli jsem se roz rozbrečela. Nechápala jsem co to do něj vjelo protože normálně by si všechno nechal vysvětlit a pochopil by to.

Probrečela jsem celou noc takže jsem druhý den na natáčení přišla unavená a s červenýma očima.

"Co se stalo?" lekl se Bennedict když mě viděl

"Vysvětli mi jen jednu věc. Jak se včerejší fotky dostali ven? Včetně tvého vtipného selfíčka?" snažila jsem se říct co nejvíc klidně ale moc se mi to nepodařilo. Během noci se totiž objevilo na internetu nespočet článů o tom že chodím s Bennedictem a jak to vlastně bylo s Tomem. Celý den pak probíhal jako každý jiný ale mé nálady si všimlo víc lidí.

"Hele. Dneska jdu s Tomem na večeři, promluvim s ním." poplácal mé Bennedict po rameni. V tom jsem vystřelila jak střela a začala rychlostí blesku pokládat otázky.

"Na večeři? S Tomem? On je v Londýně? Proč mi neřekl? A mě nevyslechnul?"

"Nevím jaktože o tom nevíš ale neboj. Promluvim s ním." usmál se a odešel. Smutně jsem došla do apartmánu a sedla si na balkón. Tentokrát jsem z dálky pozorovala BigBen. Vzala jsem si do ruky telefon. Nepřečtená zpráva od Toma. Hned jsem jí otevřela a její obsah mě hodně znepokojil.

Už to nezvládám. Bojím se že brzo bude konec všeho. 1st West Street 523 c Londýn.

Nevím jestli bohužel nebo naštěstí jsem věděla co to znamená. Na nic jsem nečekala a vyběhla jsem že dveří. Chytla jsem první taxík a během sedmi minut jsme dojeli k domku s číslem 523. Poděkovala jsem a vyběhla z taxíku. Rozrazila jsem dveře a po schodech vyběhla do nejvyššího patra kde byl pokoj C. Bez zaklepání jsem vtrhla dovnitř. Rozhlédla jsem se po místnosti ale Tom nikde. Proto sbírala jen jediná možnost. Koupelna. Na tu jsem ale už zaklepala a pomalu otevřela dveře. V koutu seděl Tom zabalený v klubíčku a brečel. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Měl rozřezané ruce a bohužel zasáhl tepnu. Hned vedle něj ležel nůž. Na krku u hrdla byl otisk krvavých rukou a nože. Chtěl se podříznout ale nedokázal to. Při té myšlence mě zabolelo u srdce.

Chytla jsem ho za ruku a prstama stiskla ránu aby z ní netryskala krev. Rozbrečel se ještě víc. "Je mi to strašně líto." zašeptala jsem a z očí mi začali téct slzy. Bylo štěstí že ve skříňce pod umyvadlem byla lékárnička. Na ránu jsem dala nějaké polštářky a tlakový obvaz.

"Bohužel, ale tohle je na záchranku." řekla jsem potichu. Po mých slovech brečel ještě víc. Celou dobu jsme se drželi za ruce. Když jsme čekali než přijede záchranka, celou dobu jsme se objímali. Snažila jsem se ho mezitím uklidnit. Ze začátku se mi to moc nedařilo ale nakonec chvíli před příjezdem záchranky už jen potichu vzlykal. Uslzenýma očima se na mě podíval.

"Promiň." řekl a omdlel.

"Nenene." začala jsem si pro sebe šeptat a snažila se ho vzbudit. Nešlo to. Nadýchal. Začala jsem brečet. Nezbývala mi jiná možnost než začít resuscitovat. Paní záchranářka v telefonu mě sice naváděla a uklidňovala že záchranka je u nás do tří minut ale nepomáhají to. Tom furt ležel jako mrtvý na podlaze. Že tří minut se nakonec stalo deset. Deset dlouhých minut. Když přijela záchranka, hned si Toma přebrali. Dali mu masku s kyslíkem a tří rány defibrilátorem. Až čtvrtá zabrala. Tom začal kašlat a chtěl si sednout. Záchranáři ho uklidňovali a převazovali rány. Já jsem mezitím dřepěla na druhé straně koupelny a všechno skrz uslzené oči pozorovala. Brečela jsem jak ještě nikdy. Takhle hodně jsem nebrečela ani když umřel táta nebo 8.1. Tohle byl úplně jiný druh bolesti. Přešla ke mně jedna ze záchranářek, chytla mě kolem ramen a utěšovala mě. Nic nezabíralo. Když se jim už všechno s Tomem zdálo dobrý, naložili ho na nosítka a odnesli do záchranky. Záchranářka která tam se mnou byla mi řekla ať jdu taky že bude dobrý když si nachvilku lehnu pod práškama. Neměla jsem sílu ani odmítnout tak jsem je následovala do záchranky.

Tam už jsem nebrečela tolik jako u Toma ale furt jsem vzlykala a tekly mi slzy. Tom ztratil strašně moc krve takže ho museli uspat. I když mě záchranářka furt přemlouvala ať se na to nedívám, nezvládla jsem to a pozorovala jak Tomovi zastrkujou hadičku do krku a jak pomalu zavírá oči. Dojeli jsme do nemocnice. Záchranářka která se o mě starala, představila se jako Natalia, nechala odnést Toma a se mnou pomalu šla k jedné z postelí. Vůbec jsem nevnímala co se děje. Z breku a resuscitace jsem byla už strašně unavená. V půlce cesty která měla asi 20 metrů jsem omdlela.