NEW STAR

2. LET

Pozn. Nechci tu psát v AJ takže až se Anet dostane do Ameriky, dialogy budou v ČJ i když v reálu mluví anglicky, ok?

Spát jsem vůbec nešla. Na letišti jsem musela být už o půlnoci takže to nemělo cenu.

V jedenáct jsme vyjely s mamkou autem abysme stihly být na dvanáctou v Praze na letišti.
"Anetko, broučku, užij si to. Nemusíš mi psát každý večer, to by tě asi otravovalo ale budu ráda když mi budeš psát. Hlavně nezlob" zasmála se a objala "Ty už jsi tak velká holka" zašeptala mi do ucha "Mám tě ráda"

"Já tebe mami" dala jsem jí pusu na tvář "Tak ahoj" zamávala jsem jí a rozešla se ke dveřím pražského letiště. Naposledy jsem se otočila na mamku. Už jsem se chtěla otočit zpátky ke dveřím a vyjít vstříc novému životu ale z ničeho nic na mě mamka začala mávat, běžela za mnou a volala "LETENKU! ZAPOMNĚLA JSEM TI DÁT LETENKU" vzala jsem si od ní letenku a poděkovala. Znovu jsme se rozloučily, mamka mi popřála hodně štěstí a já vešla do haly.

Brána mého letu do Ameriky už byla otevřená tak jsem šla k ní.
"Dobrý den, já letím do Ameriky dneska ve tři ráno" řekla jsem paní

"Dobrý den, kolik Vám je slečno?" koukla se na mě podezřívavě skrz brýle

"15, skoro 16" řekla jsem nevinně a doufala že s tím nebudou problémy

"Máš to dovolené od zákonného zástupce? Dej mi letenku" řekla velmi 'mile'. Když jsem jí to odkývala  a dala jí všechno co chtěla, vypadala jako by jí někdo vyrazil dech. "Aa, vy jedete na přání pana Russoa" usmála se a její nálada se rychle změnila. "Doufám že se Vám let bude líbit. Po odbavení můžete použít jeden z našich letištních salonků kde budete moc počkat na váš let. Tady máte kartičku." podala mi kartičku, letenku a pas. S kufříkem a kabelku jsem šla k odbavení kde jsem si naštěstí kufřík i kabelku mohla vzít s sebou do letadla. Všude se divili že jsem sama o půlnoci na letišti a letím do Ameriky.

Letadlo mi letělo až za dvě hodiny tak jsem si řekla že se kouknu do toho salónku o kterým mluvila ta paní. Kartičkou jsem otevřela dveře. To co bylo za nimi jsem opravdu nečekala. Několik pohovek, židliček a stolů s jídlem. Velká televize a velké okno s výhledem na letištní plochu s letadly. Usadila jsem se do jedné z pohovek. Celý salonek jsem měla pro sebe tak jsem se nebála si natáhnout nohy. Zavřela jsem oči s tím že si jen trochu odpočinu. Bohužel, jsem usnula.

"Haló, slečno, zánět minut Vám letí letadlo. Vstávejte.." klepal se mnou někdo. Otevřela jsem oči. Byl to nějaký mladý kluk oblečený do uniformy. Chvíli jsem nechápala co se děje. Koukla jsem se na hodinky a pochopila jsem.

"Pro Krista Jána, děkuju Vám moc" začala jsem si sbírat všechny svoje věci. Společně jsme doběhli k bráně kde naštěstí byla ještě dlouhá fronta lidí čekajíc než je pustí do letadla. Už jsem se chtěla postavit do fronty ale mladík zakoupil hlavou "Nene, vy máte VIP letenku do 1. třídy. Vy nemusíte čekat ve frontě" řekl a ukázal hned ke vchodu

"COŽE? Já mám první třídu?" nechápala jsem a koukla se na letenku. Bylo to tak. "Děkuju moc!" poděkovala jsem a šla přímo ke vchodu do letadla kterým dovnitř vcházeli pouze lidi s VIP letenkou. Uvnitř to bylo čistý, prostorný a celý potažený látkou. Každý pasažér tu má svůj vlastní boxík asi 1x1 metr. Což je dost velký oproti normálním sedadlům. Sedačka byla velká s zabírala většinu plochy. Dala se sklápět jak vám to bylo příjemné. Dále tu byl stoleček, místo na zavazadla a malá televizka a lednička s pitím. Takový luxus jsem nikdy v životě neměla. Hned jak jsem si sedla tak přišla letuška co si budu přát ráno ke snídani. Objednala jsem si croasant. Žádná instruktáž o tom co dělat kdyby letadlo padalo, žádné otravné hlášení nebo brečící děti. Úplné ticho. Vzala jsem si sluchátka a až do snídaně jsem si zdřímla.

Paní mě sice vzbudit nechtěla ale omylem to udělala když mi nešla snídani. Byla jsem za to ale ráda. Bylo asi sedum hodin ráno a mě čekalo ještě šest hodin letu. Nasnídala jsem se a celý z ytek letu studovala scénář.

Když jsme přistáli, už jsem uměla nazpaměť všechny moje dialogy na první týden natáčení. Vzala jsem si svoje saky paky a šla uličkou ven z letadla. Jakmile jsem vyšla, hned mě ovál čerstvý vzduch, až se mi nadzvedávala sukně. Prošla jsem zase několika kontrolama až ven před letištní budovu s velkým nápisem New York. Mezi hromadou taxikářů a lidí s cedulkama jsem hledala strejdu Bennyho. Marně. Zahlédla jsem ale na jedné z cedulek své jméno.

"Aneta Kric?" zeptal se mě muž který držel cedulku

"Ano, ano, to jsem já. Ale měl tu být pán Benn New" zeptala jsem se nenápadně

"Měl tu být ale nemá čas, je dost vytížený. Však to znáš, Apple chce čím dál novější a modernější mobily tak pan New trochu nestíhá" vysvětloval. Uklidil mi kufry a pobídl ať si sednu dovnitř. Neochotně jsem si sedla na místo spolujezdce. Hlavou se mi hodily myšlenky že k cizím lidem se nenastupuje a že mě teď unese a zabije. Nakonec se z něj ale vyklubal super týpek který je vlastně Bennyho kamarád. V pořádku mě dovezl k jednomu z mrakodrapů.

"Tady máš klíč, vyjeď do 17. patra, tvůj být má číslo 23b. Na stole budeš mít všechny instrukce protože Benny teď fakt nemá čas, máš tam na mě kdyžtak číslo. Kdyby cokoliv, zavolej" usmál se a zmizel.