NEW STAR

8. NIC

Tom nejdřív vůbec nachápal co se děje ale pak mě chytl kolem pasu začal to oplácet. Když jsme se pustili, koukali jsme si navzájem do očí.

"Promiň." řekla jsem potichu a zavřela se do bytu. Slyšela jsem jak ťuká na dveře ale neotevřela jsem. Strašně jsem se styděla. Po pár vteřinách Tom přestal ťukat a odešel.  V tu chvíli jsem začala brečet. Litovala jsem jak rozhovoru, tak večeře i toho co se stalo před dveřmi bytu. Zkáza jsem všechno co se dalo. Dřepla jsem si před dveře a žádám se o ně opírala. Brečela jsem dlouho do noci až jsem nakonec usla.

Kvůli nepohodlné poloze ve které jsem spala jsem se probudila brzo. Vstala jsem a šla se převlíknout. Bohužel jsem dnes měla rozhovor i natáčení.

Vzala jsem si rifle a blůzku. Přes to bundu, čepici i šálu a vyšla jsem. Už před hotelem ve kterém jsem stále bydlela stálo několik novinářů.

"Co vy a pan Hiddleston?" "Chodíte s Tomem Hiddlestonen?" "Co znamenala vaše včerejší večeře?" překřikovali se všichni. Jen jsem mezi nimi prošla rovnou do auta. V rozhovoru se samozřejmě řešilo jen jedno téma a to já a Tom. Na všechno jsem odpověděla neutrálně aby z toho nikdo nic nepoznal. Šla jsem na oběd a pak na natáčení. V ten den se zrovna měla natáčet ta nejtěžší scéna a to bojová kde přeskakuju z jedné lodě na druhou.

Bojovala jsem a všechno šlo podle plánu ale ke skoku se nikdy nedostalo protože to vždycky někdo pokazil. Jindy bych se tomu upřímně smála protože nepovedené scény kdy někdo zakopne nebo něco špatně řekne je sranda ale v ten den jsem smích jen předstírala. Asi sedmý pokus se všem povedl. Už jsem se napřahovala na skok ale smekla se mi noha a spadla jsem na zem mezi rekvizity dvou lodí. Odřela jsem si lokty a udělala ránu do hlavy.

"Tak co děláš! Už se nám to konečně mohlo povést!" rozčiloval se režisér

"Já se moc omlouvám. Asi dneska radši půjdu" řekla jsem tiše. Johny Depp mě doprovodil ke dveřím. "Ne každý den je posvícením. Příště bude líp" poplácal mě po zádech a vrátil se k ostatním.

Úplně stejně to pokračovalo další čtyři dny. Stále se řešilo to samé téma a u natáčení se mi nedařilo. Sice už jsem si neublížila a plac jsem před koncem neopustila ale co se dalo, to jsem zkazila.

Vrátila jsem se domů z natáčení. Hned jsem zaplula do koupelny kde jsem že stresu začala zvracet. Brečela jsem až jsem se skoro dusila. Už nezbývalo jiná možnost. Šáhla jsem do šuplíku a vyndala žiletku. Nejdřív jsem s ní jen opatrně přejela po ruce. Pak znovu, a znovu a znovu. Hlouběji, a hlouběji, a hlouběji. Při každé raně jsem brečela ještě víc. Po několika ranách jsem se vzpamatovala. Zahodila jsem žiletku a koukla se na krvavou ruku. Brečela jsem a brečela. Pak už mi došly slzy tak jsem jen ležela ve vlastní krvi na podlaze. Začalo pršet.

Po asi hodině někdo zaklepal na dveře. Nevěnovala jsem tomu moc pozornost protože jsem si říkala že když se neozvu tak nikdo dovnitř nevejde.

"Anet, já vím že jsi doma. Potřebuju s tebou nutně mluvit." slyšela jsem Tomův hlas. Začala jsem tiše brečet. Slyšela jsem jak otevřel hlavní vchodové dveře.

"Prosím nedělej to horší než to je. Neschovávej se prosím." volal beznadějně. V tu chvíli jsem ho chtěla tak strašně moc obejmout. Ale nemohl mě takhle vidět. Neměla jsem sílu uklidit krev nebo se jen zvednout.

Dveře koupelny se začali pomalu otevírat. Když jsem uviděla Tomův zdéšený výraz, začala jsem brečet.

"Anet! Co se tady sakra stalo!" nechápal když vešel. Všechno ale pochopil když viděl kousek ode mě žiletku. Rychle jí vzal do ruky a položil na umyvadlo jakoby se bál že si ještě něco udělám. Pak mě vzal do náruče a odnesl do obýváku kde mě položil na křeslo. Opláchnul a zavázal mi ruku. Všechno bez toho aniž by něco řekl. Pak si sedl na křeslo naproti mně.

"To bylo kvůli mně?" zeptal se smutně. Styděla jsem se promluvit tak jsem jen zavrtěla hlavou že ne.

"Řekneš mi kvůli čemu?" ptal se dál.

Nadechla jsem se a kývla že ano "Já.." začala jsem ale v tu chvíli jsem se roubrečela. Tom se zvedl a obejmul mě. "Nic se neděje. Můžeš mi to říct kdykoliv." zašeptal a odnesl mě do postele. Zhasl a chystal se odejít.

"Prosím nechoď." zašeptala jsem. Tom aniž by něco řekl zavřel dveře a sedl si na postel. Venku se rozpršelo ještě víc.

"Já jsem to nechtěla udělat ale nešlo to jinak" řekla jsem za breku

"Pomohlo to?" zeptal se naprosto klidně Tom. Vlastně mě překvapilo jak klidně Tom celou situaci řešil.

"Jo, pomohlo." brečela jsem "Mně se v posledních pár dnech vůbec nic nedařilo, všichni řešili furt jenom ten rozhovor, všichni na mě furt jen křičí, každý den mě lidi pronásledují a furt se ptají na to co je mezi námi." řekla jsem na jeden dech. Strašně se mi ulevilo že jsem to konečně někomu řekla. Pomohlo to ještě víc než nějaká rána na ruce.

"Chápu tě. Bude to ještě nějakou dobu trvat, budeš to muset vydržet." šeptal mi do ucha. V tom se ozval hrom. Aniž bych chtěla tak jsem sebou cukla. Tom mě chytl za ruku.
Odkryl deku a lehl si ke mně. V jeho objetí jsem usla.