bláznova poezie

líbal dítě

zybyly mi jen dva květy,
v zahradě plný žil a papíru,
zbyly mi dvě kytky,
tři světy.
byla jsem v bodě mokvající rány,
teď stojím na louce,
pode mnou vrány
v hrobech,
co pohřbil čas.
třeba kdybych odlítla s nima,
ten pocit bys mu políbil ty.
ale třeba bych na tý louce furt stála,
a byla by má vina
že jeho plíce bych líbala já,
vrozená, divná, stálá,
dýchal by pomalu,
jak tenkrát v plamenech červánků.
a třeba kdyby vrány pohřbilo slunce,
a on vykřik do jejich prachu "chci tě",
možná bys ten večer na vraních hrobech
nelíbal přehnaně prolhaný dítě.