bláznova poezie

vraní hřbitov

Přišla jsem plakat na vraní hřbitov,
k vraním hrobům,
vranám.
vraním okům,
co do nich to mý kouká a brečí,
na vraním hřbitově,
u vraních hrobů,
klekám si do trávy pro vrány,
a modlím se k modle
vraních kostí
na důkaz ducha
(a) spravedlnosti.

plíce mám mimo tělo a i tak dýchaj moc nahlas,
bála jsem se na hraně noci,
dostávala jsem léky na hlas,
nechci,
v týhle modlitbě,
kde jsi?
v tomhle scénáři dcer, světů a modliteb ke kostem chytrých ptáků,
ztrácím i inkoust co se vpil do papíru
vypil z číše,
vmyl do porcelánu
a vymyl z myslí
všech,
kterým to ještě myslí.

a tak v kleku,
ruce spojeny v jednu hmotu
kterou prolézá strach a špína pravdy a o něco více lhaní,
a ptáčata pod mými játry se mi klání,
marní až moc času,
jsem
vraní paní.
modlím se ke kostem černých duší,
a směju se tomu
že nám ta tmavá nahota vlastně dost sluší.
nám,
dusícím se duším.

přišla jsem plakat na vraní hřbitov,
a už po pas v temnotě,
pláču na vraních hrobech,
pro vrány,
za pár dalších loků a nádechů-
už pro mokvající rány
budu bez dechu,
jedna z těch vraních duší,
který to v černým duchu až moc sluší,
a budeš mámen.
drahé vrány,
amen.