Map Of The Soul

~6~

Byl horký letní den a já zrovna postávala u jedné z ohrad, kde se páslo několik koní, včetně toho našeho. S kluky jsme se dohodli, že dáme Gálii nejdříve volnost, neboť si to po včerejším dlouhém cestování zaslouží. Až pak se vrhneme na prozkoumání celého závodiště, včetně pár zkoušek nanečisto.

Oblékla jsem si na sebe lehké sportovní šaty bez rukávů tmavě zelené barvy, které mi sahaly ke kolenům, a na nohou měla jen černé žabky. V tomhle vedru se pařit v kalhotách nebudu. Své dlouhé vlasy si dala gumičkou do culíku, aby i tam bylo mé tělo volné a tolik se nepotilo.

V Hongcheonu to vypadalo podobně, jako u nás doma. Velká louka plná zelené trávy a barevných květin, avšak koně ji v ohradě na určitých místech stíhali spásat. V dáli a podél cesty postávalo několik statných listnatých stromů, které dokázaly udělat příjemný stín.

Vůbec celý areál závodiště byl vsazen hodně do přírody. Po nějakém velkém městě, ani památky. Cítila jsem se tu vážně dobře, jako doma v Busanu.

Slunce krásně hřálo a ve vzduchu jsem cítila všechny vůně letní přírody, jinak bylo úplné bezvětří. Zdejší ptactvo zpívalo své písně v korunách stromů, které lahodily jak uším, tak i duši.

Zavřela jsem oči a na chvilku se zasněně do těch soulad melodií zaposlouchala.

,,Tady jsi, hledali jsme tě," vyrušil mě z mého snění hlas jednoho z mých parťáků.

Otevřela jsem oči a otočila hlavu, abych se mohla na něj podívat. Stály tam však oba dva a s pobavením na mě hleděli. Tímto mi má chvilka klidu asi skončila, ne že bych ho před tím neměla, ale přeci jen být ve společnosti dvou kluků, i když v podstatě kolegů z práce, nic moc. Oni mají přeci jen trochu jiný smysl pro humor a vždy najdou společnou notu, jak si mě dobírat. A já tu žádné ženské zastání k sobě nemám, kromě tedy Gálie, ale ta se počítat nedá, proto jsem tak moc chtěla, aby jela i Jane. Nejspíš bych si to víc užila.

,,Jimine, vždyť jsem vám přeci říkala, že půjdu ven," zopakovala jsem mu mile náš rozhovor, který jsme vedly při snídani. Od té doby už pár hodinek uplynulo.

,,To jo, ale neřekla jsi kam a na jak dlouho," povytáhl obě obočí nahoru a jednu ruku si dal v bok.

,,Protože jsem to sama nevěděla, kam," odpověděla jsem mu možná trochu zhurta, aniž bych to tak chtěla, ale připadám si, jak pod dozorem. Neznám to tu, tak jsem jim nemohla přeci říct, kde budu. Nejspíš jsem se měla vrátit dřív, ovšem mé kroky mě zavedli opět ke koním, kde mi je nejlépe a očividně tu zůstala déle, než bylo i mým záměrem, tady mě však bylo snadné najít.

,,Hlavně se tu nehádejte, děcka," odpověděl ten starší a rozumnější, Hoseok. Ještě si u toho vědomě mlasknul a složil zamotaně ruce k hrudi.

Oba dva jsme ho obdařili takovým pohledem, při kterém sice zmlknul, ale za to se na nás usmíval jak sluníčko samo.

,,Hm, tak důležité je, že jste mě našli, ne, kam tedy půjdeme?" zajímalo mě, jaký je tedy plán.

,,No, myslel jsem, že bychom mohli obhlídnout ještě před obědem závodiště a překážky. Zjistit jaké tam jsou a pak odpoledne vzít Gálii, a nějaké si rovnou i vyzkoušet, abychom viděli, které jí dělají problém. Navíc tam určitě nebudeme sami, tak ať se na nás dostane řada," odvětil zkušeně trenér.

,,Dobře, tak jdeme," na to jsem mohla jen pokývat hlavou a udělat krok. Ještě jsem oba sjela pohledem k jejich oblečení.

Jimin měl na sobě světle džínové kraťasy nad kolena, bílé delší tričko s krátkým rukávem a na nohou tmavě modré tenisky, na hlavě v jeho černých vlasech měl ještě zasunuté sluneční brýle, na které jsem úplně zapomněla a vzpomenula si na ně až teď. K mé smůle, pozdě, do Busanu se pro ně zpátky vracet nebudu.