Ohnivlásky

Kapitola první- Cesta do Luhačovic

Bylo deštivé brzké ráno měsíce července roku 1880. Všichni lidé ještě spali ve svých domech a odpočívali od běžných starostí. Teda, ne úplně všichni. Na nádraží ve vesničce Bečvanov stály krásné dívky zahalené v černém pršiplášti. V rukou svíraly obě kufr, kde měly peníze, základní věci a oblečení. Obě děvčata byly naoko stejné, jako kdyby jedna stála před zrcadlem a druhá byla její odraz. Stejná tvář, stejné výrazné zelené oči, stejné objemné vlasy v barvi ohně, téměř totožný hlas, byly to sestry, dvojčata zrozená z jednoho vejce, z jednoho břicha, z jedné krve. Markéta, narozená o pár minut dříve byla průbojná a dravá, nebála se zašpinit si ruce a dosáhnout ze své práce maximum. Byla ale k okolí velmi milá a chytrosti měla na rozdávání. Michaela přišla na svět krátce po ní, už od narození působila plaše a rezervovaně. O to víc však měla hlavu v oblacích. Když chodila na obecnou školu, později studovala s dvojčetem v dívčím vzdělávacím ústavu, věděla, že se sestrou nebudou ctít rodinou tradici a ani jedna se nestane učitelkou ve vesnické škole. V té době se ženy pracující jako kantorky nesměly se vdát a nemohly mít děti. Michaela však toužila se vdát a ne za prostého chlapce. Už tenkrát se chtěla dostat do větší společnosti, tam najít zbohatlíka, jenž by se do ní zamiloval a oženil by se s ní. Markéta jí v její myšlence podporovala, protože jí chlapci z Bečvanova neměli co nabídnout. Starší dvojče toužilo po inteligentním muži, se kterým by se dalo filozofovat a snít, o čem by mohla chtít. Hned, jak sestry dovršily poslední zkoušku, hned jak sfoukli na narozeninovém dortu osmnáctou svíci, začaly si hledat práci blízko města Luhačovice, kde se vyskytovala samá nobl klientela. Jejich kamarád David, který dříve pracoval v onom městě jim tam sehnal místo přes svého bývalého zaměstnavatele, pana Winttlara, správce majetku hraběnky Aurélie Kseniovské- Lentorfonové žijící v Luhačovicích. Mládenec dříve tam pracoval jako zahradník a svým kamarádkám domluvil tam místo komorných. 

,,Nemohu uvěřit, že brzy nastane to, o čem jsme snily dlouho." zašeptala natěšeně jedna ze sester té druhé. ,,Trošku se však toho strachuji. Co když nás ten Wittlar nezaměstná nebo nám dá nějakou podřadnou práci pod naše schopnosti?" dodala své obavy Michaela Markétě. 
,,Ničeho se neboj, nestane se tak." snažila se zrzka utěšit svou sestru. ,,David nás několikrát ujišťoval, že je to jisté. Všechno vyjde podle tvých představ. Okouzlíme dva bohaté muže, ti se do nás zakoukají, my jim to budeme oplácet jejich city." Těmto slovům starší zrzka nevěřila, protože doufala, že se vdá z lásky, ne ze zoufalství a z vidiny získání lepšího postavení. Byla v tomhle jiná než Michaela, nezkušená a příliš zakomplexovaná. Jenom slepý by mne chtěl., myslela si.
K dívkám přistoupil mladý muž, o pár let starší než ony. Kudrnatý blonďatý dvacátník se ukrýval před deštěm pod deštníkem. Byl to právě David Čekanka, dříve pracoval v Luhačovicích, v tom období byl zaměstnaný v zámku Jankán. Jelikož měl kontakty, rozhodl si je využít ve prospěch svých dvou kamarádek. V ten den, kdy slečny čekaly na vlak do Luhačovic přišel za nimi, aby se nimi mohl rozloučit. Byl jeden z mála lidí z jejich okolí, který je měl rád. Ostatní je nechápali, a nevšímali si jich. Měli je za velké podivínky, už jen z toho důvodu, že hodně četly, byly zasněné, dá se říct, že měly hlavy v oblacích a kvůli tomu bylo náročné je přijat do kolektivu. Jen málokdo je ve vsi chápal a soucítil s nimi. 
,,Dobré ráno, uprchlice." pozdravil je David Čekanka stojící za jejich zády, čímž mírně slečny polekal. Nejen tím, jak on stál za nimi, ale i tím, že je v rámci žertu nazval uprchlicemi. Však to také byly uprchlice, uprchaly z vesnice, před životem na vesnici a před svými trápeními kvůli minulosti, za kterou se styděly. 
,,Čekanko. Co tady děláš?" zvýšila hlas, ale nekřičela Michaela. Ačkoliv se mladík považoval za kamaráda obou dívek, ta mladší ho tak rozhodně nebrala. Brala ho jenom jako kamaráda svojí sestry.
,,Přišel jsem vám zamávat na rozloučenou." zdůvodnil svůj příchod. V Markétiném obličeji bylo vidět příjemné překvapení z jeho přítomnosti. Má nás asi skutečně rád, když se s námi přišel rozloučit., pomyslela si s úsměvem na tváři. 
,,To je od tebe milé." pronesla potěšeně zrzka. Objala blonďáka na rozloučenou a také z vděčnosti. 
,,Děkuji, že si nám dvěma našel práci. Nedokážu si představit, že bychom my dvě se nemohly nikdy provdat." 
,,Tohle byla pro mne maličkost, jsme přece přátelé." držel jí pevně. ,,Mám vás obě hodně rád." vyznal se jim. Michaela se navenek tvářila, že je klidná a že jí nevadí jeho přítomnost, pravda je taková, že nedokázala snést už jen to, že se s ním baví její sestra. On se na ní tak divně kouká, jako zvrhlík., myslela si o něm. To není mužský pro moje dvojče.