Ohnivlásky

Kapitola desátá- Maminka a dcery

Správce v šoku stál na chodbě a čekal, co se bude dít. Velmi ho uklidnilo, když viděl mladšího policistu nosit pana učitele za ruky a toho staršího ho držet za nohy. Podle nehybného těla usoudil, že James použil na něho sedativum, neboli uspávaví oblbováky. Ulevilo se mu nesmírně, neb už doufal, že Simon je už nebude ohrožovat.
Musím utěšit svou milou Michelle!, došlo Marcelovi. Bez přemýšlení se rozhodl jít do ordinace svého kamaráda- tam právě měla být jeho milovaná Michalka. Rychle běžel do té ordinace, kde spatřil svou milou ošetřovat rány Magdaleně. Měl štěstí na vhodný moment, neb přišel zrovna, když už obě si ošetřily své rány. Jenomže to byl vhodný moment pro něho, pro ní to zas tak přijatelné nebylo. Chtěla se totiž Mámy zeptat, jak to myslela tak, že jí a její sestru nazvala svými holčičkami. To přece nemůže být jenom tak!
„Magdo?" ptala se, když jí zavazovala šaty.
„Ano?" vypadlo z ní nesměle, protože si zrovna povídat nechtěla.
„Proč jste nás nazvala svými holčičkami, když jste se nás snažila zachránit před naším otcem?" vypadla z ní tato otázka.
„Protože..." vydechla. Chtěla to vyslovit, protože už si nechtěla na nic hrát. Chtěla říct pravdu, že jejich matka a vyslovit, proč je celý život nemohla poznat a vychovat je. Než to však dořekla, vešel dovnitř Marcel, jenž se jí začal okamžitě věnovat. „Michelle." pohlédl na ní překvapený. Jakmile zaslechla své jméno, otočila se směrem k němu. V jejich uplakaných očích spatřil on radost z toho, že ho vidí. Tak nádherné oči si pláč pro toho blbce nezaslouží., pomyslel si on.
„Marceli!" vstala ze židle, přiběhla k němu a objala ho. Zrovna necítila touhu plakat, opět se to v ní hnalo a zase se rozplakala. „To je dobře, že je otec dál ode mne a sestry."
„Jeho Milost dala mu hodně silnou uspávací injekci a strážníci si ho odvedli. Už vám nikdy neublíží."
„To je dobře." pronesla uklidněně Máma. Z jejich náklonnosti byla překvapená. Správce a komorná a chovat se takhle přítulně?, vrtalo jí hlavou. Pozorovala dvojici dále.
„Moje milá." hladil jí po vlasech toužebně, jako kdyby po něčem toužil.  Své rty přisunul po její tváři, což mu oplatila.
„Jsi v pořádku? Nic ti neudělal?" zajímal se.
„Ne, ne vůbec." uklidnila ho uplakaná Michaela, jež se k němu tulila. „Matkétka má ale zlomenou ruku." zabořila svoji hlavu do jeho hrudníku. „To jsem slyšel, že to James vypověděl policistům." byla jeho odpověď. Políbil jí na čelo.
„Všechno bude dobrý, tvá sestra se uzdraví, ruka jí sroste, psychicky se dáte obě do pořádku." uklidňoval jí.
„Už nemám otce." zašeptala naštvaně. Stejným tónem se ozvalo v její mysli: Vlastně, nikdy jsem neměla tátu, co by své malé princezny ochraňoval. Byl to jenom chlap, který nás dvě splodil. Však i jeho ztráta mne docela mrzí, protože i přesto byl to náš otec. Žil s námi několik let pod společnou střechou.

Musím dát ty holky dohromady, už to tajemství duším dlouho. I Magdalena by byla jistě ráda, kdyby věděly pravdu o svém původu. Pod vlivem těchto myšlenek Marcel konal.
„Nikdy si neměla otce, na kterém by ti záleželo." povídal jí. Magdalena nějak vytušila, že by mohl konečně přijít ten okamžik a dvojčata by se dozvěděla, že jejich matka je naživu a ta žena, kterou považovaly za matku není jejich příbuzná v žádném případě.
„To je pravda, holčičko." přistoupila k ní. „Dospívání jako trest, říkat: „Kéž bys byla co nejdříve v internátu." a podobné věty neříká milující tatínek, ale hulvát." Z toho traumatizující zážitku- znásilnění se dokázala ve službě vzpamatovat, ale se ztrátou dcer se nikdy nevyrovnala. Kdyby mohla, okamžitě by je vyhledala a byla by jim jednoznačně lepším rodičem než jejich otec.
„Ani matku jsem nikdy neměla." pronesla plačtivě.
„Omyl. Matku jsi měla, ale nemohla si ji poznat." opravil jí správce. „Ty a Margot jste nepřišly o matku, vaše matka přišla o vás." Michelle s nepochopeným výrazem se od něho odtrhla. „Jak to myslíš, ty snad něco víš dalšího o mé matce? Něco více, než vím já? Ta, která může za její smrt?"