Ohnivlásky

Kapitola sedmá- Informace o Zdeňkovi Simonovi

Ty kukadla pak namířila do těch princových se slovy: ,,Děkuji vám za vyprávění, dobrou noc." Vstala ze židle a chtěla odejít, kdyby jí James nezastavil chytnutím její ruky. Značně to Margot rozrušilo.
,,Zůstaňte tady ještě, nechci tohle povídání ještě skončilo."
,,Já už musím odejít, Vaše Milosti." snažila se vymluvit svůj odchod. ,,Já jsem si sem skutečně přišla vyslechnout zbytek příběhu."
„Nic víc?" hleděl na ní smutně, protože nechtěl, aby odešla ani ne po deseti minutách. Je přece škoda, aby spolu se bavili jenom o jednom tématu, když je tolik věcí, o kterých se dá krásně hovořit.
„Chcete mi snad vyprávět o něčem dalším?" tázala se ho zvědavě.
„Chtěl bych moc rád. Těch případů, co japonský soudce vyřešil bylo samozřejmě hodně." odpověděl. „Ale dneska bych rád pověděl něco o tom, proč mám rád zahraniční kulturu. Na oplátku byste mi vy mohla povědět něco o sobě." To Margot přinutilo se na chvíli zpátky posadit a vyslechnout si ho zas. „Poslouchám." vyslovila se zájmem. Vzala si ze skleněné misky jahodu, do které si kousla. Zvědavě poslouchala.
„V dětství jsem s mými rodiči– vášnivými cestovateli projel půlku světa. Od Afriky až do Asie. V Japonsku jsme i nějaký čas žili a když pominu tuhle monarchii, tam jsem si připadal jako doma. Žili jsme přímo v Tokiu, ne však uprostřed rušného centra, ale na klidném okraji. Měl jsem dostatek klidu pro svojí duši. Matka mi také našla učitele, který mne učil japonštinu a také mne seznamoval s asijskou kulturou."
,,Vy umíte i japonsky? Já jenom, že mi o tom holky ze zámku nic neřekly." vypadlo z ní překvapeně. Ovládá takové jazyky jako latinu nebo němčinu, ale japonštinu? Jazyk tak odlišný od těch, o kterých vím. Toť je chvályhodné, jistě to muselo okouzlit nějakou inteligentní školu. 
,,Ano, já umím i japonsky, však služky to neví, protože mne nikdy neviděly a vlastně ani neslyšely mluvit tou řečí. Dekirudake taku no gengo ga, nani do mo ningen desu." Poslední větě Margot, která neuměla japonsky nerozuměla. Zeptala se tedy Jamese, co ta věta znamená.
,,Kolika jazyky umíte, tolikrát jste člověkem." přeložil jí tu větu, kterou tím myslel. Pokračoval ve svém vyprávění. 
,,I během studií jsem hodně cestoval. Navštívil jsem země, které jsem jako pískle navštívit nemohl." 
,,A kde se Vaší Milosti nejvíce líbilo?" zajímalo jí. 
,,Mně se líbilo všude stejně, ale jinak." byla jeho odpověď. ,,V Japonsku se mi líbila kultura, Etiopie je rodiště mého otce a tady se mi líbí, protože jsem zde strávil nejkrásnější léta mého dětství. Tak a teď mi pověste něco o sobě- kde se nejvíce líbilo vám?" James byl neskutečně zvědavý na její odpověď. Jakou zemi navštívila ta ohnivá víla? Nějakou říšskou provincii, vycestovala dál nebo se držela doma?
„Na žádost otce jsem studovala ve Vídni, tam se mi hodně líbilo. Domů jsme se proto vracely jenom o svátcích, v rámci rodinné slušnosti. Jinak nám domov nechyběl."
„Pročpak vám domov nechyběl?" zaujalo Jeho Milost.
„Vídeň měla skutečně co nabídnout a zde jsem se cítila mnohem více příjemně než doma." Tohle by můj otec neunesl, kdyby to slyšel., byla si vědoma Margot toho, co mu říká.
„Vy s otcem nemáte dobrý vztah?" vypadlo z něho nechápavě.
„Vycházíme spolu, ale..." snažila se o tomto tématu hovořit citlivě, neb si dávala svůj postoj k otci za vlastní vinu. „vycházet neznamená mít rád. Myslíte si, že když jsme v dětství plakaly, že nás on objal nebo držel za ruku?" položila mu otázku se slzami na krajíčku. Ty však díky své přísné povaze ovládla a nerozplakala se.
„Pokud vás miloval." odpověděl James.
„Nechytil nás za ruku. Od malička nám dával najevo, že ve nás vidí učitelky, ne jeho dcery, co by mu mohly dát vnoučata." Zdeňka Simona- otce dívek, toho, který znásilnil sotva šestnáctiletou Magdalenu znal z vyprávění a vytvořil si o něm profil bytostně odporného člověka, ovšem informace, co se o něm dozvěděl nyní ho i přesto šokovaly. Jak mohla výchova bez citů neudělat z těch dvou sociopatky?!, divil se. Vlastně, jak jim mohla být vůbec dána? Ony si to nezaslouží!
„Slečno Margot." Jeho prsty v barvě hořké čokolády přistupovaly k jejím mírně snědým prstům, které však oproti němu působily světle. Dlouhé černé prsty začaly hladit světle hnědé. „Chcete mi říct, že jste se svou sestrou nešly do Luhačovic nejen za účelem práce, ale byl to i..." Těch doteků, které jí byly neznámé se Markéta polekala. Hlazenou ruku si stáhla k sobě a rychle si ní vzala další jahodu, kterou snědla.
„Pochopil jste správně, byl to i útěk." doplnila jeho větu.