Queen of The Scorch [ The Scorch trials FanFiction]

9. Sen nebo vzpomínka?

   Mlčky jsme se připojili k ostatním a nenechali se rozptýlit podivnými pohledy, které na nás vrhali nejmenovaní členové výpravy. Nechala jsem Arise Arisem a došla až do čela naší skupiny.

   Thomas, Minho a Newt šli za mnou a já je všechny vedla. No ne že by to byl nějaký příjemný pocit, spíš jsem prostě byla jediná, která znala, jakž takž, cestu. 

   Taky jsem celou dobu předstírala, že necítím ty pohledy na mích zádech. Ano sice bylo pochopitelné, že mě hlídali, ale i tak. Vlastně mi ani nepřijde, že ty pohledy jsou nepřátelské, spíš takové zkoumavé, ale i přes to nepříjemné, tím tuplem, když jsme nevěděla, kdo mě tak moc pozoruje, ale v hloubi srdce jsme si přála aby to byl můj blonďák.

    Ten pohled, který Alessia cítila v zádech. byl opravdu Newtův. On si ani nevšiml, že by se na ni díval nějak dlouho. Byl zkrátka tolik zamyšlený, možná i trochu očarovaný, že nevnímal čas. Ano sice pořád šel stejným tempem, ale to je jednoduché, když jdete za někým a nemusíte myslet kam jdete, prostě jenom následujete toho vepředu a u toho můžete klidně být myšlenkami mimo.

    Přemýšlel nad dnešní nocí. Zdál se mu podivný sen...Seděl na posteli ve svém pokoji na place a hlavu měl na něčím hrudníku, dívčím hrudníku, a z očí si vyrazily cestu slzy, které teď máčely dívce tričko. 

    Když zvedl hlavu a podíval se dívce do obličeje, zjistil, že je to Alessia a potom něco řekla, jenže on neslyšel co. Cítil, jak kývá hlavou, jako by tam ani nebyl a jen se koukal ve svém těle.

   Pak se ale stalo něco, co by v životě nečekal. Al se nahnula k němu a lehce ho políbila. Byl to příjemný polibek a potom co se odtrhli, tak se uložili do postele, vedle Kiry podotýkám, a něco si řekli, něco čemu on opět nerozuměl. Potom ji skryl ve svém obětí a s pocitem bezpečí usnul.

   Celý ten sen mu nedával smysl. Al ho políbila? On se nechal? Potom si spolu lehli do postele a usli? Proč brečel? Pokud je opravdu pravda, to co tvrdila, tak potom je to vzpomínka z placu, která se, na rozdíl od těch, které teď má v hlavě, opravdu stala? Takže je možné, že se v ní nezmýlil?

   Myšlenky, otázky bez odpovědí a zřejmě falešné vzpomínky mu vířili hlavou, ale on jen dál hypnotizoval dívčina záda.

   Když jsme vyšli z hlavní části města a vystoupali na jeden z těch větších písečných kopečků, tak jsme spatřili rozbořený most, který kdysi očividně vedl přes řeku. Jenže teď tu byl jen písek, beton, kov a slunce. Kdysi krásný červený nátěr teď opadával a kolem železa bylo jen víc a víc písku. 

   Byl to smutný pohled, ale i něco pěkného přinesl. Za vším tím utrpením se tyčili mocné hory, které měli být jejich novým útočištěm, jenže jak jinak než byli hodně daleko. Zdály se tak malinké a přes to všichni si uměli představit, jak veliké byly ve skutečnosti. Možná i proto se to zdálo všem tolik nereálné.

   Nakonec, po dlouhém přemlouvání mé osoby, jsme se utábořili pod jedním velkým kusem betonu, který mohl někdy být částí domu, ale teď nám posloužil jako dobrá střecha nad hlavou. 

   Každý si rozprostřel svou deku a podařilo se nám najít i nějaké suché dřevo, které jsme následně uspořádali do nějakého tvaru a zapálili. No samozřejmě jsem si jako jediná vzala sirky a zapalovač, takže jsme zapalovala já.

    Uložila jsem se ke spánku vedle Arise a Teresy. Teresa. Ta holka mi poslední dobou přišla hrozně divná. S nikým se moc nebavila, dokonce ani nedorážela na Thomase a to je svátek. Umíme si představit, že je toho, i v naší situaci, dost dobře schopná.