Queen of The Scorch [ The Scorch trials FanFiction]

5. Před katastrofou

  

    Ráno jsem se probudila v tom stanu, kde jsem včera zalezla. Celé ráno potom probíhalo normálně. Oblékla jsem si zelené tílko, černé plátěné kalhoty s kapsami a nějakou černou bundu, na nohy nazula kanady a všude, kde se dalo jsme nastrkala zbraně a části mé KPZ (krabička poslední záchrany). Já vím asi jsem paranoidní, ale já prostě čekám útok a proto jsem radši nachystaná. 

   Když jsem ráno seděla u ohně mezi Harriet a Sonyou bylo to jako bych byla doma a v částečném bezpečí. I když jsme tady prakticky na  ráně i tak. Bylo to příjemné ráno, musím dodat. S ani jedním z placerů jsem se nepotkala, takže jsem mohla žít aniž bych myslela na to, že si mě nepamatují.

   Když jsem se tak ztrácela ve svém mozku, tak se k nám přisedl chlapec. Nevšimla jsem si ho, takže jsem na něj upřela pohled až po zatřesení, které se mi dostalo od Harriet, když jsem nevnímala.

   ,,Ehm? Co je?" Zeptala jsem se a vyčítavě se podívala po osobě, která mě vytrhla z mé reality. ,,Někoho by jsme ti chtěli představit." Zazubila se Sonya a kývla směrem k chlapci, který zaujímal místo naproti mně. Chlapec si mě zaujatě prohlížel a já dělala to samé. Pihovatý klučina s blonďatými, až zrzavými, vlasy a s šedýma očima mi přišel šíleně povědomí, ale prostě jsem ho nemohla zařadit.

   ,,To je Aris." Konstatovala Sonya a mě se rty vytvarovaly do tvaru písmena O. Všechno do sebe začalo zapadat. Byl to on. Ten kluk z toho snu, oprava z těch snů. Byl to ten klučina co měl být moje dvojče. 

    ,,Allesio?" Zeptal se nevěřícně a potom mě z nenadání objal, sice mě to zarazilo, ale obětí jsme mu opětovala a nechala ho aby mi funěl do vlasů. 

   ,,Myslel jsem, že už tě neuvidím." Vyšlo z něj potom, so jsme se od sebe odtáhli. Já sice pořád lehce bez dechu, ale i tak jsem se na něj zvládla nechápavě podívat. ,,Potom, co jsi provedla." Řekl a podíval se do země, za to já se dívala zpříma na něj a můj nechápavý výraz se ještě prohloubil.

   ,,C-Cože jsem udělala." Vysoukala jsem ze sebe a pořád z něj nespouštěla pohled. ,,No zachránila jsi ho." Řekl a ukázal na člověka, který seděl někde mimo mé zorné pole. Proto jsem se otočila a tam o asi 20 metrů dál seděl ten blonďák. Ano Newt si tam seděl na kmenu stromu a vůbec si nevšiml, že na něj čumím s otevřenou pusou.

   Po chvilce jsem vrátila hlavu zpět do přirozené pozice a podívala se znova na Arise přede mnou, který mi opětoval zmatený pohled. ,,To leccos vysvětluje." Zamyšleně jsem sklonila pohled k zemi a začala si urovnávat myšlenky.

   Takže jsem údajně byla "ten anděl", který pomohl Newtovi, když skočil ze zdi. Pokud jsem mu pomohla, tak by to vysvětlovalo, proč mě poslali do labyrintu. Bohužel to nevysvětluje, proč mě tam poslali až tak pozdě. Podle Newta se pokusil zabít v prvním roce, co byl na placu, jenže já jsme přijela až ve třetím roce. Teď otázka za milion-Co jsem dělala ty dva roky? Jestli si myslíte, že si teď na něco vzpomenu, tak se mýlíte a já mám pořád okno.

    Nicméně jsem pohled zvedla a začala se věnovat lidem okolo. ,,Ráda tě vidím bráško." Věnovala jsem mu vřelý úsměv a znovu ho obejmula. ,,Taky tě ráda vidím sestřičko." Zašeptal Aris mému rameni a já se nad tím jen usmála.

   Do oběda se nic nedělo. Hodně jsem si popovídala s Arisem a docela jsme se sblížili, bylo fajn mít zase bráchu.

   Po obědě jsem se chtěla jít trochu prospat do stanu, ale zastavila mě Harriet a Sonya. ,,Jedeme k Pravé ruce." Přešla rovnou k tématu Harriet, když jsme zalezli za jeden stan. Já se na ně překvapeně podívala. ,,Chceme se pomstít a všechny lidi z našeho labyrintu jsou mrtví, teda až na Arise." Uvedla na pravou míru Sonya.

    ,,Takže jedete tam do těch hor." Chtěla jsem se ujistit, že mám správné informace, při této větě jsem také ukázala na hory naproti těm našim. ,,Ano, prý je to tam bezpečnější." Řekla zase Sonya a mě napadl briliantní nápad.

   ,,Máte volné místo." Zeptala jsem se a schytala, pro změnu, překvapené pohledy já. ,,No ne pro mě." Upřesnila jsem informace, ale jejich překvapené pohledy nadále přetrvávaly. ,,Řekli jste, že je tam více bezpečno. No takže, co kdyby jste s sebou vzali Kiru. Vy byste se o ni postarali a taky je tam více lidí, kteří ji ochrání." Vyslovila jsem svůj briliantní nápad a viděla jsem, jak se Harriet zamyslela.

   ,,Jo to by šlo. Prý jdete do dalšího boje, takže by tady stejně jen překážela." Připustila Harriet a já je objala, po chvilce se i jejich ruce objevili kolem mích zad. ,,Děkuju." Zašeptala jsem a od holek se ozvalo ,,Není zač." Chvíli jsme v této pozici setrvali, ale potom jsme se odtáhli, já jim mávla na rozloučenou a vyběhla směrem k placerům.

   Samozřejmě seděli na tom samém místě jako ráno, já se bez optání posadila mezi Pánviho a Minha, kteří se na mě jen nechápavě podívali. Já se jimi ale nezabírala a zavolala jsem na holčičku kousek ode mě, ta ke mě přiběhla a já si ji vysadila na klín.

   ,,Takže mám pro vás nabídku." Řekla jsem směrem k placerům a ti na mě upřeli své pohledy. ,,Takže jelikož se vydáváme do boje a vy pomůžete, nemáte úplně na výběr, tak jsem zařídila odvoz do bezpečí tady pro princeznu." Řekla jsem a stočila pohled k dívce na mém klíně.

   ,,Jak to myslíš do boje?" Zeptal se Minho vedle mě. ,,No Levá ruka dostává děti z labyrintů. Je tady taky Pravá ruka, která útočí na zbytek Z.L.O.S.I.N.u. No a jelikož my jsme teď dostali polohu několika Labyrintů, tak se vydáme z tama ty děti dostat. No a tak tady bude docela šrumec. Naštěstí se našlo pár lidí, kteří odjíždí do Pravé ruky, tam je teď bezpečněji, a jsou ochotni Kiru vzít s sebou." Vysvětlila jsem a sledovala nesouhlasné výrazy placerů.

   ,,Co říkáš pojedeš s tetama Harriet a Sonyou na druhou stranu hor." Zeptala jsem se otázku mířenou na Kiru, ale slova se ujal někdo jiný. ,,Co když je to past?" Zeptal se Newt. ,,Jo jasně. Poslala bych jednu ze dvou osob, které mi zbyli, na smrt." Řekla jsem a odfrkla si. Myslela jsem, že to nemysleli vážně, ale oni to asi vážně mysleli, protože se nikomu ani koutek nezvedl.

   ,,Já chci jet." Ozvala se po chvilce ticha Kira a já se na ni usmála. ,,Ne je to nebezpečné." Řekl Newt a chtěl mi ji vzít. ,,To ani nezkoušej." Řekla jsem a prudce si Kiru přitáhla k sobě. ,,Podívejte se, já chci aby byla malá v bezpečí a to tady jaksi není. Takže se trochu zlomte v pase a nechte malou odvézt do největšího bezpečí, které jí můžeme poskytnout." Řekla jsem a každému zvlášť věnovala pohled.

   Seděla jsem tam a každému jsme se postupně koukla do očí, zastavila jsme se na Newtovi a přidala jsme do pohledu trochu výkružky. ,,Guty." Rezignoval po chvíli očního kontaktu. ,,Výborně, tak se rozluč." Sesadila jsem Kiru ze svého náručí a čekala než obešla celé kolečko placerů a z každým se obejmula.

   ,,Výborně, tak jdem." Vzala jsem jí za ruku a zabalila jí pár věcí. Poté jí jen posadila do auta k Harriet a Sonye, popřála jim dobrou cestu a se slzou v oku jsem je vpustila do pouště.

   Takže jsme tu byli bez těch tří od dvou hodin odpoledne. bylo tu najednou nějak smutno, sice se mi to asi zdálo, ale i tak.

   Když jsme měli po večeří, řekněme něco kolem šesté hodiny večerní jsem se zrovna chystala do sprchy, když se rozezněl poplach, ohlašující, že naším směrem letí několik těch quinjetů. Rychle jsem pomáhala hasit ohně a sfoukávat všechny svíčky, ale ani to nepomohlo a několik letadel se zastavilo nad naším táborem.