Revengers: successors

12. na rovinu

Stojíme venku. Respektive my všichni, co zbyli. Já, Thomas, Bill, Magni, Terilisha, Morgan a Nathaniel.

Jeremy byl uvnitř s několika údajně věrnými agenty, protože bylo lepší ho z tohohle celého vynechat kvůli věku, což platilo i na Agnes se Sebastianem, jež jsme z bezpečnostních důvodu z nějakých věcí raději také vynechávali. Panebože, ještě jim nebylo ani osmnáct, Steve s Peggy by nás ochotně zabili, kdyby se jim něco stalo.

Náš okruh se tak snížil na sedm lidí. Nevím sice, co jsem tu dělala já, protože jak mi již ona žena předtím dokázala, jsem svou mocí schopná tak leda ničit. Ostatně měla pravdu i v tom, že se nedokážu ovládat. Vždyť jsem tu málem všechny poslala na druhý břeh! Tedy jde to vůbec u lidí, jako jsou tihle ti?

„jaký je plán?" začne Nathaniel. Stopnu ho gestem ruky. Dokud nás sledují, není bezpečné tu probírat taktiku.

„Umíš střílet z luku?" vrhnu se na něj v jeho hlavě, načež se zatváří zmateně, než si uvědomí, že to já na něj nejspíš mluvím. Přikývne. „fajn, tak přines luk a nějaký kvalitní šípy, bude se to hodit"

Čekáme v napjatém tichu, než se Nathan vrátí. Nikdo netuší, co mám teď v plánu, možná se mě trochu bojí, ale já to beru, protože se sama sebe kolikrát děsím ještě víc než oni teď. Když spatřím vracejícího se Nathana, začnu.

„Leno, co to děláš?" zeptá se Tom. Zavrtím hlavou na náznak, že teď ne, místo toho pokračuji ve vytváření bílého prášku, jenže se mi obyčejným kroucením prstů hromadí v dlaních. V momentě, kdy usoudím, že je ho dost, se rozpřáhnu a vhodím co nejdál a co nejvýš dokážu, směrem k obloze. Jsem ráda, že to vyšlo, protože se pod vrstvou prášku objeví malinké drony, doposud neviditelné. Je jich asi osm.

„Víš, co máš dělat" vyšlu k Nathanielovi. Ten přikývne, načež lukem zamíří a během chvilky se pod každým povaluje hromádka prachu, nýbrž při setkání se šípem shořeli.

„Jak jsi o tom věděla?" zeptá se Morgan podezíravě. Pusou naznačím slovo instinkt a pokrčím rameny. Přestože jsem té ženě nevěřila ani slovo, onu situaci jsem si hodlala nechat pro sebe, protože člověk nikdy neví. A taky protože jde o životy, o tom se zpravidla nežertuje. Snad jen psychopati, což jí tedy vystihovalo, ale nepředbíhejme událostem.

Stačilo jen věřit, že mají kluci dostatečně velkou morálku na to, aby mi nelezli do hlavy, což se tak či tak snažím všem blokovat od zmizení Avengers, kdy jsem se probrala na podlaze pod modrou bublinou vytvořenou dvojčaty, abych nikomu neublížila. Zřejmě příliš pozdě.

„zmizel i Fury a ty lidi nás tu nechtějí, ať jsme kdo jsme, nevěří nám" páni, ani jsem si nevšimla, že tu Magni není, měla bych si připadat špatně a taky že to tak je. Nevědomky se z nás stal tým lidí, kteří přišli jako lusknutím o své rodiče a udělají cokoli pro to, aby je dostali zpět. Je potřeba držet při sobě.

„nemůžeme se teď sebrat a jít každý domů, zmizeli nám sakra rodiče, musíme s tím něco udělat"

„nejen rodiče" zabrblá Nathan tiše. Jeho ztráta tu je teď asi nejvyšší. Stisknu mu rameno, aby věděl, že v tom není sám.

Terilisha přikývne. „je pro nás teď příliš nebezpečné se rozdělit" řekne. Když se na ní tak dívám, má úplně stejný postoj, co Natasha. Je jí podobná v tolika ohledech. „vzala bych nás k nám, ale tam bychom se nás vešla sotva půlka"

A tak to začalo padat. K Terilishe jsme nemohli, neboť byl jejich dům příliš malý pro deset lidí. U Nathaniela to bylo podobně, nýbrž se Clint rozhodl pro dělnické práce po celém domě, že prý byla nutná rekonstrukce. Magni neměl tu pravomoc vzít nás na Asgard, kde by sice bezpečí a prostor byl, ale on nebyl Thor. Další jsme se nabízeli my, jenže jsme měli dokonale stejný problém jako Terilisha. Příliš málo prostoru.

A proto nezbývalo nic jiného než skončit u Morgan, v Tonyho slavné vile na pobřeží, ve vile miliardáře s takovým množstvím technologie, které jen málokdo z nás rozuměl. To znamená, že nikdo, kdo se nejmenuje Terilisha nebo Thomas. Tétéčka, jak jsem si je začala přezdívat. Technologie tomu dodávalo ještě lepší pocit.

„nemáme tu tolik pokojů, ale Agnes se Sebem, Magni s Jimmem, Tom s Billem, Nathan, já u sebe a Terilisha s Lenou si můžou vzít ložnici rodičů, by vyhovovalo?" všichni začneme kývat hlavou. Nechceme to tu Morgan ještě víc stěžovat, má stejný problém jako my a k tomu všemu se jí do domu nastěhuje banda podivínů, jimž z neznámého důvodu věří.

Sdílet pokoj s Terou mě těší, neboť jsem i u ní našla sympatie hned ze začátku, přestože na mě tak nekompromisně vybafla s otázkou. Nejspíš byla i jediná v klidu s tím, že někdo jako já tu mezi námi prostě je, s rizikem, že jsem nebezpečná, a to velmi.

„myslím, že by bylo konečně na čase probrat, jaký máme plán" řekne Bill, když se znovu sejdeme v přízemí.

„není to snad jasné?" pozvedne Nathan obočí. Netuším, kam tím míří a obávám se, že to ani vědět nechci. „přežít" odfrkne si. Chvilka samoty při vybalování s ním nejspíš trochu zamávala a pozměnila názory na aktuální situaci.

„myslím, že bylo jasně řečeno, že se budeme snažit o záchranu našich rodičů" založí si ruce na hrudi Magni, o krok přistoupí a vyměňuje si s Nathanem pohledy.

„jak je jako plánuješ zachránit? Nějakej šílenec si je všechny odnesl ze základny, místo, kde tohle prostě nemělo být možný. Avengery! Věděl jsi vůbec co to slovo znamená, než jsi přišel na Zem? Jinak, víš to teď? Řekli ti to rodiče? Nemáme proti komukoliv šanci, vždyť se na nás podívejte"

Nathan přistoupí doprostřed kruhu a postupně začne na všechny ukazovat. „tatínkova holčička, tu by Tony bojovat neučil, neví ani, že má pod nohama unikátní výstavu Ironmanů" Morgan. „syn Boha, ten tak sotva ví, co je Thorovo kladivo, když před nimi rodiče skrývali i Zemi" Magni. „bylo by naivní myslet si, že ví, že se její otec dokáže přeměnit v zelený monstrum" Terilisha. „vy tři. Amatérští čarodějové, ti dva by zachránili tak maximálně jejich sestru, kdyby to bylo potřeba a ona se nedokáže ani kontrolovat" Já, Bill a Thomas. „a já sakra možná střílím z luku, jenže co je to oproti mýmu tátovi? Nic. Trefím se do černý jen málo kdy. A ti tři za těmi dveřmi? Vždyť jsou to ještě děti panebože!"

Všichni mlčeli. Buď proto, že jeho slova částečně ubližovala, nebo jako já výjimečně pro jednou neměli slov. Nathan měl pravdu. S tímhle jsme se nikomu postavit nemohli.

„tak už to sakra pochopte, je to v háji, my je zachránit nedokážeme" řekne protentokrát klidně, nýbrž celou dobu předtím křičel.

Zní to smutně. Vím, že tu všichni vědí, že nemáme šanci, jenže nikdo nemá to srdce na to říct, že končí. Přesto je to ten den naposledy, co se všichni setkáme na jednom místě.