Revengers: successors

Agnes Rogersová

„Kira a Seb, Kira a Seb, Kira a Seb" začnu se smát. Netušila jsem, že je do toho zapadlý tak moc, až by si její fotky nechával vystavovat tak měr všude. O to víc jsem byla překvapená, že mi něco takového zatajil. Mně! Svému o minutu staršímu dvojčeti!

„jdi s tim do prdele" utrousí. Telefon, kde jsem si její fotky na tapetě všimla již dávno, raději schová do přihrádky a hlavu otočí k okénku.

„Sebastiane, hlídej si slovník" ozve se zepředu od táty. Mám další tendenci vybuchnout smíchy.

„Steve, nech ho být" mamka zakroutí pobaveně hlavou a otočí se k nám dozadu, hlavně aby mohla Seba pohladit, čímž mu naznačit, že je tu zřejmě jediná na jeho straně. „s vámi je zase řeč" zabrblá. Nejspíš tím také naráží na to, jak moc se snažím nesmát. Jo, jenže jde dělat jen jedna věc. Moje snaha o mlčení mi značně vzala řeč.

Během chvíle uslyším tlumený rozhovor z předních sedaček. Začíná tu být nuda. Popadnu sluchátka a hudbu dám na maximum. Mezitím najedu na jednu ze snapchatových konverzací. Světe div se, Sebastian tu nebyl jediný zamilovaný. Když tedy nepočítám své rodiče, jejich láska přesahovala všecičky meze.

„o o ou, co se nám to tu rozjíždí" zašvitoří Seb zrovna v momentě, kdy hudba utichne, aby se přepla na další písničku z alba. Nejdřív nechápu, poté zaznamenám, kam směřuje jeho pohled. On si normálně četl moje konverzace! „chybíš mi Ravi! Virtuální objetí. Kéž bych tě mohl obejmout" obrazovka v mžiku zčerná, zatímco já se zbarvuji spíše do ruda. Tak takhle trapně jsem se už pár let necítila.

Oba z rodičů se slabě pochechtávají, a když jim věnuji vražedný pohled do zpětného zrcátka, smích se ještě zintenzivní. „tomu říkam teda podpora" jsem zklamaná, že nedokážu prociťovat s koženou sedačkou, teď bych si přála zmizet víc než kdy jindy.

Zachrání mě až čerstvý horský vzduch, když dojedeme na místo. To už se v auře nad námi opět vznáší ta příjemná rodinná atmosféra. Teda dle možností, protože se nesmí zapomínat, že jsme se Sebastianem pořád trochu hormonálně v té nejhorší fázi dospívání.

„už tam budem?"

„jdeš tudy už tak po stopadesátý a pořád se ptáš" zakroutím hlavou. Pro všeobecné štěstí to netrvá ani patnáct minut. Táta se Sebastianem si dají k závěru závod, kdo bude dříve na vrcholku, já s mamkou si užíváme tu poklidnou procházku, bez chlapů. Smějeme se, bavíme se, diskutujeme.

„zvládáš to Peggy?" táta se zase objeví u nás. Jako na potvoru v okamžiku, kdy si z kabátu vytahuje dýchátko, neboť tohle není zrovna kopeček dolů.

„kde máš Sebastiana?" optá se místo toho krapet zděšeně. Aby potvrdila, že je v pořádku, usměje se. Sice žádné signály, ale přesto se rozeběhnu směrem do kopce. Bez pochyb tam někde připravuje slíbený piknik, a já alespoň mohu rodičům dopřát tu chvilku soukromí.

Piknik. Ano. V Norských horách. Proč by ne. Že je zima? Nevadí, o to lepší. Piknik ve sněhu byla záležitost čistě naší rodiny.

Mám pravdu. Sebastian právě rozmísťuje po dece košíky s jídlem, či na zem pokládá polštářky. Z legrace do něj šťouchnu.

„je hezká" věnuji mu úsměv. Rychle zaberu polštář s tím nejlepším výhledem do Norských hor.

„jen doufám, že teď neočekáváš mé schválení toho idiota" zakaboní se. Zamračím se na něj. No toto, já se jen snažím být výjimečně milá. „znám ho, je to prvotřídní magor" pronese sebevědomě a usedne na polštář vedle. Protestně si založím ruce na hrudi.

„není to idiot!" bráním ho.

„je to idiot!"

„no to teda není idiot!"

„je to idiot, a to majestátní!"

A takhle by to mohlo pokračovat ještě hodně, hodně dlouho, nebýt toho legendárního slova z tátových úst. Tak typického. „děcka, slovník"