Morgan Starková

71 3 0
                                    

Nevím, co dnes bylo za zvláštní den, ale poštěstilo se mi. Táta se pro jednou rozhodl zachovat jako normální otec, a dokonce si kvůli mně dal tu práci vlézt do auta. Byla to příjemná změna, když na Vás nikdo necivěl. A měkké sedačky jsem taky uvítala více než kovové ruce. To měl totiž ve zvyku. Z nějakého důvodu mu přišlo bezpečnější, abych se vznášela ve vzduchu téměř nezajištěná nežli mě pustit domů samotnou.

„jak bylo ve škole?" tato otázka padla, hned co jsem dosedla na koženou sedačku. Opravdu jsem si myslela, že řídí on? Když si sklopil sedačku, uvelebil se a odněkud vytáhl popcorn, došlo mi, že převahu tu má JARVIS.

„skvělý, psali jsme něco z fyziky, ale bylo to brnkačka" zaculím se. Opravdu doufám, že na mě bude pyšný, přes tyhle věcičky byl odborníkem.

Do pusy si nacpe další hrst popcornu a otočí na mě hlavu. „jsi moje dcera, je pochopitelný, že budeš úspěšná." Za těch sedmnáct let v prostředí s mým otcem jsem se naučila dvě pravidla ohledně mého táty.

1. Neber všechno vážně

2. Čti mezi řádky

To, co řekl, byl kompliment, jenž mě potěšil. I přesto se ale přiřítil JARVIS s odbornou větou, vysvětlujíc, že tím pan Stark-respektive tedy můj otec-myslel, jak je na mě hrdý. Bylo to zbytečné, protože touhle informací já byla obohacená již tolikrát a plně jsem si ji uvědomovala. Vážila.

V momentě, kdy jsme přijeli domů, jsem vyběhla rychlostí blesku. Mamka nebyla týden doma, neboť Stark industries se neřídí samo, a přestože to byl vzácný čas jako otec s dcerou, ona mi vždycky bude chybět. Oni oba.

„Pepper, ať jsi, kde jsi. Doporučuju se na dobu neurčitou schovat" ozve se za mými zády pobaveně.

Protočím očima. Směřuji dále do kuchyně, protože jsem si jistá, že právě tam ji najdu, ale nedojdu daleko. Sama vykoukne zpoza rohu. Jen co slabě zapištím, běžím k ní a skáču jí kolem krku.

„ne, přede mnou ne!" vyjeknu. Už je pozdě. Jen tak tak si stihnu dát ruku před oči. Sama sebe se ptám, co mě stále drží dole, když vím, že se mí rodiče vášnivě ocucávají pouhé necelé dva metry ode mě. „pořád je mi teprve sedmnáct, no tak lidi" zamumlám už trochu otráveně.

Ani mě nemrzí, že mě uslyší a okamžitě se od sebe odlepí s nabytým vědomím, že tu pořád ještě jsem. Hodím po nich pohled typu alá překvapení! A aby toho nebylo málo, dodám spokojené tlesknutí.

„ehm, pochybuji, že jsi jedla, pojďte, udělala jsem vám makaróny se sýrem"

A to byl ten okamžik, kdy jsme se na sebe s tátou podívali. Ne zvláštně, ale ani obyčejně. Byl to typický pohled, který znamenal jen jedno. Tohle bude boj. Boj o máminy makaróny. 

Revengers: successorsWhere stories live. Discover now