11. nešťastné loučení

39 2 0
                                    

Všechno kolem hučí a netrvá mi ani dvě vteřiny, abych zjistila, že to všechno je pouze v mé hlavě a pouze kvůli mně. Tlak mi nedovoluje otevřít oči a při každé snaze mám pocit, jak kdyby mi je zvenku někdo pálil. Nedokážu se ani pohnout. Jenže to je asi to jediné, co není v mé hlavě, nýbrž i v realitě, protože nahmatám studený kov.

Cuknu s nohou, avšak ne moc, protože i kolem kotníků se ony náramky nachází. Můžu s sebou hýbat, jak chci, a že se o to opravdu pokouším, jenže kromě zvedání hrudi se na nic nezmůžu. Projíždí mnou bezmoc, obzvlášť v okamžiku, kdy si uvědomím svou beznaděj.

Jsem jako paralyzovaná. Nemůžu začít křičet, cítím, jak mé zlaté nitky tak měr okamžitě pohasnou a k tomu se nedokážu vůbec soustředit. Prostý základ, ve kterém právě selhávám. Maminka by na mě nejspíš moc pyšná nebyla.

Maminka! Nepamatuji se, co se stalo, nýbrž v hloubi duše vím, že něco ano. Nevím, jestli je v pořádku, jestli jsou bráškové v pořádku, ale vím, že něco se stalo, něco se zaručeně změnilo. Dostatečná nevědomost mi přitáhne další vlnu bezmocného tápání po svobodě a škubání svým tělem.

Naleznu naději, když se mi podaří alespoň uvolnit nohu z náramku. Vytáhnu ji a rozmáchnu se. Do něčeho, respektive do někoho, kopnu, ale to mi absolutně nebrání v tom pokračovat, protože jediné, co chci, je, aby mě ten šílenec zatraceně nechal být.

„zajímavé" pronese ženský hlas. Mám chuť po ní flusnout, přestože jí nevidím. „udělej matičce papá" zašveholí mrazivě. Nechápu, než mě přinutí otevřít oči.

Vytřeštím oči. Za průhlednou stěnou vidím všechny Avengery, vedle každého z nich stojí dva muži v černém a vedou je někam pryč. Nevypadají v pořádku, rozhodně ne. Na zbité tváři prázdný výraz, slepě jdoucí po stopách těch prapodivných mužů.

„co jste jim udělali?!" zavřeštím. Všimnu si, že Thor, Bruce a maminka mají ty samé náramky jako já. Nejspíš to blokuje moc, jinak by ta bláznivá ženská byla přinejmenším v bolestech.

Otočím na ni hlavu. Překvapuje mě, jak moc krásná je. Bílé vlasy má spletené v copu, na sobě rudé šaty s rozparkem, barvou připomínající krev. Kolem štíhlého pasu má opasek se zbraněmi, což možná nevypadá zrovna skvostně, zato velmi mocně a nadřazeně. Na tváři spokojený úsměv, v očích vzrušení. Psychopatka.

„co jste jim to udělali?!" zavrčím.

Nerada to přiznávám, protože je to nanejvýš sobecké, ale kdybych mohla, vzala bych mamku a ostatní tu klidně nechala. Dokážu číst myšlenky, vím, co si o mně mysleli, když mě viděli poprvé a až na Pepper to opravdu nic hezkého nebylo. Ta ženská oplývala samým dobrem. Anebo bych pomohla všem, abych dokázala, že nejsem tak špatný člověk a už vůbec nestojím proti nim. Teď mi šlo každopádně jen o jednu osobu.

„pověz, jaké to je žít život jako máš?" zeptá se, vypadá i docela upřímně.

„co?" nechápu. Jak se v téhle situaci může ptát na něco, tak absurdního?

„ach ano, už vím. Hrozný že? Nemůžeš mluvit, vyjádřit se, což bys přesně potřebovala. Ke všem musíš být tak strašně opatrná, abys neublížila a všichni se na tebe dívají jako na tu jinou, tu divnou" pozvedne jeden koutek úst. „nemusíš nic říkat, víš, že vím, že víš, že mám pravdu. Je tak snadné se k tobě dostat, když se nedokážeš kontrolovat"

„dokážu se kontrolovat" protestuji. Znovu se pokusím vymanit z náramků, stěna přede mnou mezitím zčerná. „Kde jsou?!"

„že ano? Tak se na to pojďme podívat" naprosto ignoruje mou otázku a začne mačkat nějaká tlačítka za mnou. Poznám to podle zvuku.

Během pár minut se na černé zdi objeví projektová plocha a hned na ní obraz základny avengers ze shora. Sleduji to se zatajeným dechem. Někdo nás pozoruje a nikdo o tom neměl ani tušení. Je mi zle. Záběr se přiblíží ve chvíli, kdy se celá budova otřese, ze základny začnou vybíhat lidé, někteří dokonce zranění, stromy kolem se zřítí k zemi.

„tvoje dílo" Promluví žena. „trochu jsi mě zklamala, je v tobě přinejmenším dvakrát více moci, než ze sebe při nervových zhrouceních vydáváš, ale věřím, že to bude lepší, se mnou v čele a tebou po mé straně má lidstvo šanci. Byli bychom nejmocnější na světě, no nezní to skvěle?"

„nepřidám se k vám" zašeptám.

„ještě změníš názor, ale teď, jak jsem slíbila, můžeš udělat matičce papá, chvilku se neuvidíte" stěna přede mnou zase zprůhlední, protentokrát tam ale stojí jen má maminka.

„mami" snažím se rozmrkat první slzy, neboť právě ony mi obraz nehezky rozmazávají. Otočí na mě hlavu s prázdným pohledem. Poté koukne ke dveřím na druhé straně místnosti. „ne! Mami! Nechoď prosím!" už pláču naplno, protože se přede mnou otáčí na patě a v dálce jí mizí záda. „nezvládnu to bez tebe! Prosím, bojuj s tím, zůstaň tu se mnou!" křičím. Nejdřív to vypadá, jako že to snad pomáhá, ale po krátkém zastavení a pohlédnutí do mé tváře opět odchází ke dveřím, tentokrát i mnohem rychleji.

Štve mě, že se nemůžu pohnout, štve mě, že mě nejspíš ani neslyší, štve mě tahle šílená ženská vedle mě.

„přijdu si pro tebe, maminko" špitnu, když si uvědomím, že se už nevrátí, protože je čímsi ovlivněná.

„jak dojemné" zasměje se žena, z očí si stírá slzy smíchu.

„jste tak bezcitná" zavrtím nevěřícně hlavou.

„um, ano, máš pravdu, to jsem přesně já" spojí si prsty a ukazováčky začne poťukávat o sebe. „chybí už jen pár věcí. Přesvědčit tě, kde je dobro, všechny vás přivést na samotné dno, vzbudit u tebe tu pravou moc, dostat tě k sobě, a především to tu vše ovládnout."

„máte mě u sebe" zamračím se.

„kéž by" hrdelně se zasměje. „jsme v tvé hlavě" v mžiku se obraz začne rozplývat. „a také to tak zůstane, jinak zabiju všechny, které se na tebe byť jen podívali" mrkne, načež se rozplyne celá. Chvíli vidím pouhou tmu, o pár momentů později se probírám na podlaze v základně. 

Revengers: successorsKde žijí příběhy. Začni objevovat