Lila Bartonová

38 4 0
                                    

Nic se nezměnilo. Pořád ta stejná cesta, stejné prostředí, dům mimo záznamy. Nedivím se, je to tak nejlepší možnost. Příjezdová cesta byla prázdná, z čehož jsem odvodila, že Cooper tu ještě není.

„ségra" z domu vyběhne Nathan, tráduje si to přímo ke mně s rozevřenou náručí. Mladší a taky blbější.

„pššt! Mám být překvapení!" zprahnu ho.

„ty s tím naděláš" protočí očima. „hele, Cooper" a opravdu. V dálce zahlédnu jeho černého Ranger Rovera. Na to, že veze poměrně křehký dárek, se v žádném případě nesnaží jet v klidu. Zastaví těsně přede mnou až vypísknu.

„co jančíš, měl jsem to na milimetr přesně" ušklíbne se, jakmile vyleze z auta.

„No právě! Milimetr a byla bych mrtvá!" rozhodím rukama. „je ti třicet a jezdíš jak naprostý prase. Máš ten dárek?" ujistím se. Přikývne, takže se zhluboka nadechnu. „ukaž to, chci vidět, že je celej" pokynu mu, zatímco se sama přemístím ke kufru auta a čekám, až ho opět odemkne dálkovým ovládáním.

Pohled se mi přemístí na desku překrytou dekou, jíž následně odkryji. Vynález samotného Tonyho Starka, kdo by to neocenil. Na pohled se to prostě může zdát jako obyčejný kus skla, jenže tenhle kus skla funguje ve smyslu nástěnky s automatickou projekcí fotek. Jedno takové velké fotoalbum na zeď s nevyčerpatelným množstvím vzpomínek. Jsem si na sto jedna procent jistá že se mamce bude líbit.

„to má být ono? to o čem si básnila celej rok?" zá mými zády se objeví Nathan společně s tátou.

„tati" zazubím se vesele a obejmu ho. „neměl bys být s mamkou, panebože, nesmí sem přijít" přepadne mě panika. Vždyť tohle všechno má být překvapení!

„v klidu, je v koupelně, a i kdyby brzy byste se prozradili sami tím, jak tu po sobě ječíte"

„v koupelně?!" vyjekneme všichni tři. Respektive já a mí dva bratři. To.Snad.Ne. Pomalu se otočím k velkému oknu. No jistě, mamka stojí před zrcadlem, češe si vlasy, naštěstí ji prozatím nenapadlo podívat se z okna. Anebo to už udělala a rozhodla se to ignorovat? Ne, to není její styl. Jistě nás neviděla.

„do prdele" zanadává táta. Pochybuji, že jsem byla jediná, která si myslela, jaké máme štěstí a tím to i nejspíš zakřikla. Podívala se. Přímo na nás. Nejdříve vytřeštila oči, poté upustila hřeben a k závěru zmizela ze zorného pole i nám.

To se objasnilo velmi brzy, protože ty příšerné vrzající schody jsou slyšet na kilometry daleko. Rychle přibouchnu kufr, aby nic nespatřila, za což si vysloužím strčení od Coopera. „Šetři moje auto, jasný? Mám jen jedno"

„vždyť jo, prosímtě," protočím oči v sloup.

„Coopere! Lilo!" mamka. Ve vteřině jsme oba v pevném objetí. „co tu děláte?" vřele se usměje.

„nemůžeme prostě jen přijet?" zeptá se Cooper laškovně, což mamka začne bombardovat pozitivními odpověďmi. Všichni se zasmějeme.

„všechno nejlepší mami," a přesto se zas objeví Cooper s něčím, co by si nejspíš nedokázal nechat pro sebe, protože je to Cooper.

„pověz mami, jaké je to být zase o rok blíž k důchodu?"

Revengers: successorsKde žijí příběhy. Začni objevovat