deník rebelky | t. b. s ✔

Po pár letech

Od doby, co jsem Toma neviděla uběhlo pět let. Žila jsem dost daleko od místa, kde jsem dříve žila, a vlastně ani nevím jestli tam on furt je.

Dnes se ale stěhuju zpátky, myslím, že už jsem byla pryč dost dlouho a že jsem jako mladá udělala chybu.

Když jsem přijela, tak mi pohled na náš dům ani nevyrazil dech, byl totiž furt stejný.

Nejistě jsem zazvonila a čekala, jestli mi vůbec někdo otevře. Po chvilce čekání jsem se přece jenom dočkala.

„Viky” řekla polohlasně a skočila mi do velkého, medvědího objetí.

„Už tady zůstanu, nikam už neodjedu” poznamenala jsem, vstoupila jsem dovnitř a zjistila jsem, že je to tady úplně stejné.

„Vic?” ozval se za mnou hlas Dyla, prudce jsem se otočila a ihned mu padla do objetí.

„Chyběl jsi mi, bráško” usmála jsem se do objetí.

„Ty mě taky, sestřičko”

Celý večer jsme si povídali, byli rádi, že jsem zpět a já samozřejmě taky. Akorát mi v hlavě furt zůstával, ten jeden člověk. Trochu jsem se i bála, že už tady ani nebydlí.

V tu chvíli někdo zazvonil na zvonek, chtěla jsem zůstat sedět a čekat, až ten někdo přijde.

„Vic, myslím, že bys měla jít otevřít” řekl Dyl a já jsem po kratším přemlouvání stejně vstala a šla tam. A nelitovala jsem.

„Tory”

„Tome” ihned jsme si padli do velkého objetí, políbili se a slíbilo si, že už se nikdy a vážně nikdy neopustíme.

Možná to byl osud

A dost možná jsme byli spřízněné duše.

𝓣𝓱𝓮 𝓮𝓷𝓭

a

no ano, toto je oficial konec
nejsem s tím vůbec spokojená, ale nemám nějak náladu to upravovat ani předělávat

jsem vděčná za každého z vás, za všechny komenty, votes a všechno možné <3

neskutečně moc vás miluju, svoje 'fans' jestli by se to tak dalo říct, miluju lidi, co zkrátka ocení mou práci <3

děkuju moc všem, nemám dnes nejlepší den, proto se tady nebudu nějak extra rozepisovat