Hledačka - dědička krve a moci ✓

XIV. Klam

Otevřela jsem oči. Asi to všechno byl jen sen. Řekla jsem si, dokud jsem se nerozhlédla po místnosti. Byla jsem stále v koupelně! On to nebyl sen! Vstala jsem a rychle jsem prohlédla zrcadlo. Nic, vůbec NIC. A přívěsek-klíč tu taky nebyl. Rozběhla jsem se do svého pokoje k místu kde jsem klíč a mapu schovala.
,,Breakspell." Namířila jsem kouzlo na schovku a odhalila, že klíč i mapa jsou na svém místě. Co se tu kruci děje!? Svezla jsem se na zem. Další na můj seznam divných věcí které se mi staly. Ležela jsem tam a hleděla na strop minimálně pět let než jsem se podívala na hodiny. Sedm ráno. Za hodinu bude snídaně. Měla jsem spoustu času, rozhodla jsem se že si půjdu ven zacvičit.

Otevřela jsem okno a teplý letní vzduch mě ovanul. Sedla jsem si na rám okna tak, abych měla nohy ve vzduchu. Můj pokoj byl v prvním patře, takže vzdálenost mezi mým oknem a dlažbou nebyla nic moc. Teda pokud umíte správné kouzlo.
Zhluboka jsem se nadechla a skočila.
,,Featherdrop." Pomocí kouzla jsem dopadla lehce jako peříčko a rozběhla jsem se na " zahradu" kam jsme chodili trénovat.
Zahrada stála na západní straně domu tudíž na mě dům vrhal stín. Nebylo by na tom nic divného, kdybych ve stínu nespatřila obrys věže a přesto, ať jsem se snažila sebevíc, neviděla jsem tam nic co by mohlo vrhat stín. Ale každá hmota má svůj stín a každý stín je obrysem hmoty! Ne, musí tam něco být. Prostě musí.
Vydala jsem se k místu kde stín začínal. Najednou, jako by tam byla neviditelná bariéra, jsem do něčeho narazila. Začala jsem neviditelnou věž kolem dokola ohmatávat dokud jsem nenarazila na dveře. Nahmatal jsem kliku a zatlačila. Dveře se se skřípotem otevřely. Uvnitř bylo točité schodiště vedoucí až někam na střechu. Musela jsem věž několikrát prohlédnout zvenčí i zevnitř než jsem uvěřila že všechno je skutečnost. To musel být snad sám lord Casterwill kdo zamaskoval tuhle věž. Věž byla totiž maskována Toughspecterem - kouzlem klamu. Já jsem, co se týče kouzel iluze, docela zdatná, mnohdy i lepší než Sophie, ale tenhle kolos, v průměru asi tří metrů, bych nedokázala schovat ani na čtvrt hodiny, natož tak dva měsíce, možná i déle.
,,Boltflaire." Vyvolala jsem malou světelnou kuličku která mi měla ozařovat cestu ( byla jsem schopná zakopnout i na světle a ani si nechci představit co by se mi ve tmě mohlo stát). Věž neměla žádná okna, tedy skoro žádná. Nahoře, kam směřovaly schody jsem viděla slabý pruh slunečního světla.

Nevím jak dlouho jsem stoupala, ale přišlo mi to jako věčnost. Každý schod podemnou vrzal a hrozilo, že se co nevidět zřítím.
Konečně jsem dosáhla konce schodiště. Tam na mě čekaly další dveře. Se zatajeným dechem jsem je otevřela. Spatřila jsem místnost do které už léta nevkročila lidská noha. V celku malá místnost se čtyřmi okny, každé z nich směřovalo na určitou světovou stranu.
Každým krokem jsem zvířila prach kolem sebe až ho bylo tolik že jsem musela otevřít okna. Procházela jsem místnost kolem dokola, když se za mnou najednou ozval hlas.
,,Vítej sestřičko." Slovo sestřička bylo proneseno s viditelným odporem a nechutí.
Otočila jsem s úmyslem uštědřit dotyčné osobě pěknou ránu, šla ruka mi zůstala viset ve vzduchu když jsem JI uviděla. Bylo to jako dívat se na svůj vlastní odraz. Vypadala přesně stejně jako já, jen místo světlých vlasů měla temné jako noc.
,,KDO jsi?" Zeptala jsem se a mimoděk se sáhla do kapsy pro amulet. ,,A CO tu chceš?"
,,Kdo jsem, to víš nejlépe ty sama. A nechci nic víc než aby ses ke mě přidala sestřičko." Někdy si říkám že bych prostě měla mlčet. Absolutně o ní nic nevím, a proč mi kruci říká SESTŘIČKO?!
,,Přidej se ke mně." Šeptala. ,,Naplň NÁŠ osud."
,,Ne." Řekla jsem rázně. Bylo mi jedno co je to za OSUD a proč říká NÁŠ, ale nechtěla jsem jí věřit.
Chtěla mě chytnout za ruku, ale v tu chvíli jsem povolala Metavlitós - meč - a sekla po ní. V tu chvíli se vypařila jako kouř a jediné co po ní zůstalo byla hromádka černého prachu. Ale nemohu ale zapomenout na ten krutý úsměv jenž nevěstilo nic dobrého.

Seběhla jsem schody jak nejrychleji jsem mohla, jen abych byla co nejdříve pryč.

Jakmile jsem vyšla z věže, slunce mě málem oslepilo, stálo vysoko na obloze, už bylo dobré poledne!
Rozběhla jsem se do domu. Na chodbě jsem se ale srazila se Sophie.
,,Kde jsi kruci byla?!" Vykřikla na mě. Poznala jsem že se o mě bála.
,,J-já, promiň." Nezmohla jsem se na nic víc.
,,Už hodiny tě hledáme a ty řekneš JEN promiň?!"
Budu jí o tom muset říct. Pomyslela jsem si.
,,Pojď." Chytila jsem ji za ruku a odtáhla na zahradu k tajemné věži.

,,Tady." Ukázala jsem na stín věže.
Zamračila se. ,,Co mám vidět?" Nechápala. Proč to nevidí? Ptala jsem se sama sebe.
Vzala jsem její ruku aby se věže dotkla, ale její ruka zdí prošla jakoby všechno byla jen iluze.
Už jsem si myslela že tam věž není dokud jsem do ní nenarazila ( znovu).
,,Do čeho jsi to narazila?" Zeptala se Soph.
Teď jsem pro změnu nechápala já. Není možné aby to byla tak silná iluze.
Najednou mě začala bolet hlava. Uslyšela jsem hlas té ženy z věže.
,,Myslíš si že tě nechám abys zničila celý můj plán?"
,,Co po mě chceš." Vykřikla jsem.
,,To brzy poznáš. Bylo ti předurčeno mě probudit sestřičko."
,,Headcage."
,,Nemůžeš utéct před svým osudem." Řekla než díky mému kouzlu zmizela.
Sophie mě stihla zachytit než jsem spadla.
,,S kým si to mluvila?" Zeptala se.
Nedokázala jsem jí odpověď, zaprvé protože jsem nevěděla kdo je a nevím jak, ale ta žena mi odebrala hodně energie.
Se Sophiinou pomocí jsem se dostala do svého pokoje.

Usnula jsem skoro hned. Bohužel, ani ve snu jsem neměla klid.

Stála jsem uprostřed tábora. Všechno bylo v plamenech a všude jsem vydělá spoustu raněných dětí. Přeživší se snažili ubránit hordě nestvůr, které jakoby neumíraly. Vyvolala jsem Metavlitós a chtěla jsem se vrhnout do boje a aspoň trochu pomoct. Ale můj meč neškodně prošel každou nestvůrou.
,,Jsi naprosto bezmocná." Zase jsem za sebou uslyšela TEN hlas. ,,Nechám tě se dívat jak tvůj domov hoří a tví přátelé umírají."
Co jsem jí kdy udělala?!
,,Nemůžeš NIC změnit, nadešly tvé čtrnáctiny a ty musíš naplnit k čemu jsi byla předurčena."
Tak dneska mám jako narozeniny?
,,Zničíme bohy a nastolíme věčnou anarchii sestro." Začala se smát tak krutě až mi běhala mráz po zádech.
,,Už jednou jsem ti řekla NE, a to platí." A s tím jsem po ní sekla mečem, ale meč jí prošel a ona se jen dál usmívala.
,,Pošetilá smrtelnice, nemůžeš mě zničit, jsem věčná."
Oh, jak ona mě dokázala vytáčet.
Chystala jsem jí probodnout, když v tom po mé pravé straně vyšlehly plameny a z nich vyletěl obrovský ohnivý pták - Fénix ( viz. nahoře). Fénix byl legendární titán znovuzrození a nové naděje. Uchopil JI do svých pařátů a vznesl se do výše kde vybuchl jako ohňostroj. Ale neměla jsem čas se tím zabývat jelikož z plamenů vyšla zrzavá dívka s modrýma očima. Podávala mi semínka růže. Ačkoliv jsem nevěděla na co mi budou, uchopila jsem jich do ruky, když najednou zmizely.
,,Až je budeš nejvíce potřebovat. Objeví se." Zašeptala dívka.
A s tím se celý sen rozplynul.

Vítám vás u další kapitoly milí polohové a hledači. Mockrát děkuji za 500 přečtení a 55★, jste úžasní ❤.
Pomalu se dostávám k hlavní zápletce. Tuší už někdo kdo je ONA?
Tak ahojkyy u příští kapitoly ( možná v úterý).