Hledačka - dědička krve a moci ✓

X. Upír

Probudila jsem se zmatená. Ne že by to byl první špatný sen který jsem kdy měla, ale tohle bylo něco jiného. Bylo to reálné, víc než všechny jiné sny. Snažila jsem se na to zapomenout, ale nemohla jsem.
Bylo půl šesté ráno, ale já už nemohla spát. Rozhodla jsem se vyjít si na jednu ze svých procházek, ale to bych nemohla být já abych se zase do něčeho nezapletla.

Procházela jsem se ulicemi Bologny. Obchody a kavárny byly ještě zavřené a na Via castiglione skoro nikdo nebyl.
Byla mi zima, sotva vycházela slunce, ale nevadilo mi to. Chtěla jsem se jen projít a vyčistit si hlavu.

Šla jsem ještě asi čtvrt hodiny, nevím, ale nemohla jsem se zbavit pocitu že mě někdo sleduje. Podívala jsem se do skla jednoho z obchodů ( moje ověřená technika jak zjistit jestli vás někdo sleduje) a letmo jsem zahlédla dívku mého věku. Prudce jsem se otočila a vyvolala svou dýku. Za mnou stála ...
„Upírka?" Ani jsem si neuvědomila že jsem to řekla nahlas.
„Ne drahoušku, já jsem Empúsa." Teprve teď jsem si všimla bronzové a kozlí nohy.
„Ty máš-"
„O nohách nemluv, není hezké se jim posmívat." Řekla ta Empúsa, nebo co byla zač.
Docela mě děsila, byla bledá jako křída ale oči krvavě rudé. Opravdu jsem nechtěla aby si ze mě tahle kreatura udělala snídani.
„Jen pojď blíž polobožská." Tohle oslovení mě dostalo, nevím co to znamená ani proč mi tak každá nestvůra říká, ale štvalo mě to.
Rozběhla jsem se proti ní s napřaženou dýkou, ale minula jsem.
„Jsi moc pomalá." Provokovala mě.
To jsem si líbit nenechala a znovu jsem proti ní vyrazila, tentokrát rychleji a efektivněji, ještě několik ran a byla poražena. Nestvůra se sice rozpadla na prach, ale já také utržila několik škrábanců. Nebylo to nic vážného.
Radši jsem se rychle vrátila do hotelu než mě bude někdo hledat.

_________

Šla jsem si ještě lehnout. Tentokrát jsem sny neměla.

____

„Vstávej." Budila mě Sophie. „Jdeme do školy."
Zamumlala jsem něco ve smyslu že už půjdu a vstala jsem.

„Co jsi zase prováděla?" Zeptala se mě u snídaně Sophie, která si všimla mých škrábanců po souboji s Empúsou. Rány nebyly vážné, ale lepší by bylo kdyby o nich nikdo nevěděl.
„Bojovala jsem s upírkou." Odpověděla jsem a odešla jsem se od stolu dřív než se mě Sophie, která na mě hleděla jak na blázna, stačila zeptat na podrobnosti. Šla jsem se do pokoje převléknout a učesat.

Za půl hodiny už jsem byla připravená, a spolu s Denem, Sophie a Lokem jsem se vydala do školy.

____________________

Měli jsme s Denem hodinu Dějepisu. Jindy bych pozorně poslouchala, ale dnes jsem se nedokázala soustředit. Všude jsem slyšela ten jasný, ale děsivý hlas. Jako kdyby to říkala samotná země. Konečně, probouzím se. Radši jsem ani neuvažovala nad tím co by to mohlo být.
Byla jsem tak nesoustředěná že jsem si ani neuvědomila že mě právě vyvolal učitel. Teď bych nedokázala někoho přimět aby mě poslech, tak jsem se rozhodla že zkusím odpovědět aspoň na nějaké učitelovy otázky.
Probírali jsme Řeckou mytologii. Nevím jak jsem to věděla, ale odpověděla jsem na všechny otázky správně.
„Jak jsi to udělala?" Zeptal se potichu Den.
„J-já ani nevím." Dostala jsem ze sebe.
Na víc už se Den neptal.

Další hodiny jsem jakžtakž zvládla, měla jsem ještě tolik duchapřítomnosti abych učitelům vnutila aby mě už nevyvolávali, protože si myslím že v biologii bych tak dobře nepochodila.

__________________________

Konečně. Zvoní konec naší poslední hodiny. Měli jsme se zase setkat se Sophie a Lokem v knihovně.
Šli jsme s Denem ke knihovně, když jsem zase slyšela ten hlas, teď byl mnohem jasnější a děsivější. ZEMŘETE, ZBYTEČNÉ GESTO. Nevěděla jsem o čem mluví, ale cítila jsem jak se země hýbe. Možná menší zemětřesení. Ať už to bylo cokoli, nebylo to dobré.
„Cítíš to?" Řekl najednou Den.
Přikývla jsem „Něco se probouzí."
„Ať je to co chce, tak není dobré." Na jednu stranu jsem byla ráda že nejsem blázen, ale tím pádem se opravdu děje něco špatného.
,,Myslíš ž-" nedokončila jsem větu, protože jsem do někoho vrazila. Byla to dívka v mém věku.
,,Promi-" ,,Nech mě být." zavrčela a odešla. Zmateně jsem se za ní dívala. Co jsem udělala špatně? Ptala jsem se sama sebe.
,,Tak už pojď." řekl náhle Den. Já jen pokrčila rameny a šla jsem za ním.

____________________________

Sophie a Lok ještě v knihovně nebyli, tak jsem se rozhodla si vypůjčit nějakou knihu.

Listovala jsem mezi náhodně vybranými knihami a zaujala mě Synové vlčice od Tanji Kinkelové. Byla o Egyptských, Řeckých a Římských bájích a o Romulovi a Rémovi.
Už jsem chtěla odejít, ale když jsem se otočila, uviděla jsem tu dívku se kterou jsem se na chodbě srazila. Byla ke mě otočená zády, asi si mě ještě nevšimla.
,,Ahoj?" Zkusila jsem to opatrně.
Překvapeně se na mě otočila. Už se chystala něco říct, ale místo toho se jen zamračila a bezeslova odešla. Pořád mi vrtalo hlavou proč se ke mě tak chová. Tehdy jsem ale ještě nic netušila.
Po chvíli jsem nad tím jen zavrtěla hlavou a odešla jsem k našemu stolu. Sophie s Lokem už tam byli a čekalo se jen na mě.

Příliš jsem se do konverzace o naší misi nezapojovala, vlastně jsem ani moc nedávala pozor. Nebylo to kvůli otřesům země nebo děsivému hlasu, to už pominulo, vlastně jsem na to skoro zapoměla. Bylo to kvůli té dívce. její chladné chování, ale hlavně její děsivé, jasně zelené oči se mi nesmazatelně vryly do paměti.

__________________________

Když jsme se vrátili do hotelu nemohla jsem usnout. Měla jsem pocit, že tu ta dívka někde je a čeká na mě. Ne že bych se nedokázala ubránit, ale přece jen mě to děsí. Ještě dlouho jsem se převalovala než jsem konečně usnula.

Ocitla jsem se v lese. Nebyl to ten ve kterém jsem se obyčejně objevovala. Nebyly tam žádné nestvůry a slunce prosvítalo korunami stromů. Ale stejně jsem z něho měla špatný pocit, někdo mě sledoval. Otočila jsem se ale nikdo tam nebyl, jen kočka? Najednou se země propadla a já se řítila do temné propasti...