Wilsonová? Co zas, Blacku? DOKONČENO

Výzva

Nebylo o tom pochyb. Byl čím dál tím víc zamlklejší a uzavřenější, přestože na mě neustále pořvával a provokoval mě, ale já jsem viděla, že pod tím vším se skrývá obrovská potlačovaná bolest. Byl zlomený. Nikdy by mě nenapadlo, že tím důvodem budu já, ale byly jisté skutečnosti přes které nejel vlak. Skutečnosti, které se staly v minulosti a kvůli nim jsem nemohla. Nikdy nebudu moct.

,,Tak jo vážení je to tady!" zvolal zvesela James a já jsem se hlasitě rozesmála. ,,Náš poslední úkol je tady!" Ozvalo se hlasité juchů a pak James ještě dodal: ,,A pak nám zbývají tři dny volna," řekl a mrkl na Lily a já jsem se plácla do čela.

,,Black má na tebe špatnej vliv," zahulákala jsem na něj přes celou místnost. Black se ani neotočil, ani neodseknul.

,,Dopis! Dopis! Dopis!" skandovali jsme všichni, když se Remus objevil v kuchyni a v rukou pevně svíral ruličku pergamenu s Brumbálovou pečetí.

,,Vážení studenti, je mi potěšením Vám oznámit, že jste na konci  praktických zkoušek NKÚ. Čeká Vás poslední úkol a jak asi tušíte, ten nejtěžší. Mohu Vám ovšem napovědět, že ověří Vaše bojové zdatnosti. Ale spíše než na Vaši zdatnost se tento úkol bude zaměřovat na Vaši největší slabinu. Sáhněte si do svědomí, zamyslete se. Každý z Vás určitě už tuší, čeho se úkol bude týkat. Jak jste již mohli pochopit, nebude to týmový úkol. Tento úkol Vás má prověřit jako zdatného jedince, jestli se dokážete postavit nejen svému největšímu strachu, ale své největší slabině, o které víte. Dokážete si zachovat chladnou hlavu i v takovýchto situacích? Dokážete se svou slabinou pracovat, tak že Vás posilní? Ukažte, co ve Vás skutečně vězí. Tohle není zkouška bojové zdatnosti, moudrosti, rychlosti, i když všechny tyhle faktory budete potřebovat ke splnění Vašeho úkolu. Postavte se Vaším nedostatkům, postavte se Vašemu nejhoršímu já. Zvládnete to?

Albus Brumbál

P.S. Máte skutečně pouze jednu slabinu? Nebo jich máte více?

,,Otočila jsem se čelem k Jamesovi. Všichni jsme tupě zírali do země. Každý z nás moc věděl, jaké slabiny máme. Kombinace našeho největšího strachu a našich slabin bylo to nejhorší s čím se Brumbál mohl vytasit. Mezitím, co všichni nepřítomně hleděli do země jsem se pohotově zvedla a vyrazila do obývacího pokoje. Lehla jsem si na břicho a začala jsem hledat malou lahvičku, když jsem ji konečně nahmátla, zvedla jsem se a vrátila se zpět do kuchyně, kde jsem vzala šest malinkých průzračných ampulek, do kterých jsem rovnoměrně začala rozlévat zlatavý obsah lahvičky. 

,,Co tu děláš?" přihnala se Lily a za ní se pomalu trousili ostatní. Každému jsem podala jednu ampulku. ,,Co to je?"

,,Co by to Blacku tak asi mohlo být, přemýšlej," odsekla jsem jízlivě. ,,Pamatujete na náš první úkol? Odnesli jsme si tekuté štěstí, původně si Emily myslela, že nám Brumbál zadal moc těžký úkol, a proto nám poslal lahvičku tekutého štěstí, ale není to tak," řekla jsem všem. Konečně mi to po několika týdnech začalo do sebe pomalu zapadávat a dávat smysl. Konečně jsem chápala rozsah celé své zkoušky. Rozsah celé naší zkoušky.

,,Jak to tedy je?" nechápal Remus. Na všechny jsem se zadívala s naprostou vážností.

,,První zkouška neskončila v momentě, když jsme si vyzvedli Felix felicis, Brumbál jasněřekl, že ho máme použít podle svého vlastjího rozhodnutí."

,,No ano!" zvolal Remus. ,,Celá zkouška spočívala v tom, jak s ním naložíme, jestli ho použijeme při první těžké situaci, kdy nám hrozilo nebezpečí nebo jestli se s tím popasujeme sami."

Všichni začali přitakávat. ,,Pravda je taková, že se mi felix felicis úplně vykouřil z hlavy během toho, co jsem skládal různé zkoušky," odvětil Black.

,,Brumbál na nás něco nachystal, něco těžkého. Za několik minut se setkáme s něčím, po čem někdy možná nebudeme stejní. Jste moji přátelé, až na tebe," odfrkla jsem si, když mi pohled padl na Blacka. 

,,Ale nenechala bych tě zemřít, to víš." Dál jsem se tím nezabývala.

,,Felix felicis, v případě nejvyšší potřeby," stiskla jsem jim ruku. Měla jsem pocit, jakože odcházím. Věděla jsem, že to, co mě čeká bude temnější, než zkouška kohokoliv jiného. Věděla jsem, že ji uvidím. Svou sestru.

*

Díval jsem se na Wilsonovou, chovala se jako vyložený vůdce a pokoušela se zachovat si chladnou hlavu, i když většina z nás propadala panice. Sice to nikdo z nás neřekl nahlas, ale propadali jsme panice, báli jsme se toho, co nás tam čeká. Každý z nás věděl, čeho se bojíme a co jsou naše největší slabiny. A teď jsme měli čelit oběma hrůzám najednou. Kdyby to nebylo tak vážné, dal bych si panáka, abych si utřídil myšlenky. A teď jsem tu stál, držel v ruce tekuté štěstí, které mi do ruky vtiskla Wilsonová. Cítil jsem její teplou hřejivou dlaň, byť jen na chvíli, ale cítil. Ze všeho nejvíce jsem si ale přál, abych její teplý dotek mohl cítit jen o malou chvilinku déle. Byl jsem podělaný strachy, věděl jsem to. Věděl jsem, jaké nejhorší věci mě tam čekají. Obzvlášť moje drahá matička. Věděl jsem to. Namlouval jsem si, že jsem na to psychicky připravený, přeci jsem to zvládal už delší chvíli. Vždycky to byla pouhá maska, maska malého zlomeného kluka, který byl bičovaný, mučený.  Nechtěl jsem se setkat s verzí, kterou jsem na sobě nenáviděl ze všeho nejvíc. Svou vlastní slabost. Byl jsem temnotou a ona byla mým světlem. Mým světlem v tunelu. Dívka, kterou miluju, do které jsem se zamiloval před lety, nalhával jsem si to, ale věděl jsem, že to trvá už nějakou dobu, ne proto, že mi řekla pravdu o plesu. Zamiloval jsem se už dávno, byl jsem moc slabý a zbabělý si to přiznat, ale byla to ona. Vždycky to bude ona. Má drahá Chloe nebo Katie, bylo to fuk. Neviděl jsem rozdíl mezi tou dívkou do které jsem se zamiloval před pěti lety a do které jsem se zamiloval teď. Možná tam nebylo možné hledat žádný rozdíl, protože jsem ji nikdy nepřestal milovat. NIKDY.