XIV.

3.8K 187 91
                                    

Takzeee, jak jsem rekla, dalsi kapitola je tu. Nejspis me budete nenavidet a milovat zaroven hhah. Musim zas vsechny ctenare upozornit, v teto kapitole se nachazi zase nase vykricnikova scenka, pokud je vam to neprijemne, nectete to. A uzijte si tuhle kapcuu xoxo









         ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~









POV Dream

    Dorazili jsme na letiště a sedli si na židle, zatímco jsme čekali, až ženský hlas vyzve všechny cestující do Londýna, aby si nastoupili. Celou cestu sem jsme byli zticha. Oba jsme věděli, co se bude dít. George odjede. A nepřijmul můj návrh, kdy bych mu mohl koupit letenku na později, aby zde se mnou byl déle. Ale chápu ho. A i když mi to vadí, budu to respektovat.

Uběhlo mezitím pár minut, kdy jsem George jen držel za ruku a nepouštěl ho ani, když se chtěl podívat do batohu, zda má vše.
,,Můžeš mě pustit, ještě nikam nejdu. A potí se mi ruka." zasmál se nervózně a já akorát můj stisk zpevnil. Nechtěl jsem, aby odjel. Nemohl odjet, nesměl. Nevydržím to tu bez něj. Konečně jsem zjistil, že ho miluju a musí už odjet.
,,Neodlétej. Nedám to tu bez tebe." řekl jsem a objal ho. Nesměl jsem se rozbrečet.
,,Dreame..." Odtáhl se a já v jeho očích uviděl slzy.
,,Já vím, bude to těžké." bylo jediné, co řekl.
,,Nesmíš odjet. Miluju tě a nikdy v životě jsme si to neuvědomoval tak, jako teď. Georgi, neodlétej. Nedělej mi to."
Poposedl si a utřel si první slzu ze své tváře.
,,Dreame.." řekl zas a já setřel jeho další slzy. Nechtěl jsem, aby brečel.
,,Promiň, ale chápeš jak se cítím, že?" Přikývl.
Poté bylo zas ticho. Trapné ticho. Hodiny tiše tikaly a blížil se čas, kdy George odejde k letadlu.

A ten čas právě přišel. George se zvedl a já udělal to samé. Pak jsem ho přitáhl do objetí. Cítil jsem, jak se klepe pod návalem slz. Nehodlal jsem ho pustit. Tohle objetí bylo jiné, než ty předtím. Ty byly šťastné, plné pozitivních emocích. Tohle objetí bylo smutné, kdy jsme oba dva věděli, že až skončí, ani jeden toho druhého neuvidíme nejspíše až do Vánoc. Což byly tři měsíce. Tři měsíce bez toho, aniž bych slyšel jeho roztomilý smích, jeho andělsky hlas, viděl jeho čokoládově hnědé oči, hrál si s jeho stejně hnědými vlasy, probouzel se vedle jeho teplo vydávajícího těla. Bez toho, aniž bych mu mohl říct ty tři sladká slůvka, šeptat mu je do ucha, zatímco usíná. Bez toho, aniž bych ho znova takhle držel, pevně, aby nikam nezmizel.

,,Dreame. Už nás volají podruhé." ozval se George a já zakroutil hlavou.
,,Dreame, budu muset." řekl zas a já ho obejmul ještě pevněji. Nechtěl jsem ta slova slyšet.
Odtáhl se ode mně a lehce políbil na tvář.
,,Miluju tě." Obejmul mě zas a vydal se ke schodům vedoucím dál.
,,Já tebe." zavolal jsem za ním a on se usmál.
,,Já tebe víc." vykřikl ke mně a vyšel po schodech.
,,Ne, to já tebe!" zakřičel jsem a on se naposledy otočil. Smutně se usmál a pak mi zmizel z dohledu.
Sedl jsem si zpět na židle a schoval obličej v rukách. Rozvzlykal jsem se. Právě mi odešla láska mého života na celé tři měsíce.

Jak jsem to mohl dopustit? Jak se to mohlo stát? Mohl jsem ho přemluvit, aby zůstal. Ale já se vzdal a nechal ho odejít. Bude v pořádku? Nestane se mu nic v letadle? Dorazí v pořádku do Londýna? Budu mu chybět? Vzal si tu moji mikinu, jak jsem mu řekl? Bude na mě myslet? Bude se mi věnovat? Nezapomene na mě? Kdy ho zas uslyším? A kdy ho uvidím? Až se znova potkáme, bude mě pořád milovat? Bude mě milovat i když s ním nebudu? Přemýšlí nad tím samým, co já? Vždyť já ho právě doopravdy nechal odejít. Proklouznul mi mezi prsty. A další šanci nedostanu, je nejspíš teď už v letadle.

,,Nechápu to, hrozná citlivka." uslyšel jsem někoho blízko a podíval se na ně. Nějaký muž naříkal, jak ho nepustili do letadla, kvůli scéně, kterou způsobil, když nastupoval.
Třeba George taky nepustili do letadla. A my budeme mít dalších pár minut, než odletí. Ne, určitě ten muž nenasedal do letadla do Londýna.

just friends...Where stories live. Discover now