Perfektní líbánky [Malec] ✓

9. kapitola: Sic erat in fatis

Tak určil osud

„Vybalím nám věci." Nadhodí Alec, ale než se naděje, Magnus zavlní magickými prsty a všechno oblečení z kufru přesune do prostorné skříně v jejich hotelovém pokoji. „Nesnáším si připadat tak nepotřebný." Povzdechne si muž s tělem pokrytým runami.

„Ale no tak, Alexandře, ty rozhodně nejsi nepotřebný." Přejede mu čaroděj prstem po tváři a sklouzne s ním k Alecově hrudi. Na rtech Lovce stínů se objeví lehký úsměv a v další vteřině zmizí v ložnici. Magnus jej zamyšleně následuje, představujíc si, co má asi jeho manžel v plánu.

Vejde dveřmi dovnitř a podiví se. „Je ti něco?" mladší sedí na posteli a rukou se drží za bok. „Jace? Nebo máš bolesti kvůli tomu pokousání?"

„Jace." Řekne jednoduše černovlasý. „Nedáme si skleničku? Mám pocit, že se zblázním, jestli se nějak neuklidním." Magnus vyčaruje sklenky s Martini a jednu podá Alecovi, který ji s tichým díky přijme a na jeden zátah zmizí alkohol v jeho hrdle.

„Měl bys zavolat Isabelle." Alec zavrtí hlavou a Magnus nechá jeho sklenku zmizet. Přisedne si ke svému manželovi, který si nyní skládá hlavu do dlaní a vyřízeně pozoruje koberec pod svýma nohama. „Slyšíš mě, Alexandře?" pohladí jej čaroděj po zádech.

„Ne, já... už jsem nám líbánky zkazil až dost. Nesmím se zatěžovat Jacem." Políbí Magnuse na rty a vpluje mu prsty do vlasů. „Jsme tu jen ty a já. Ne já, ty a Jace." Mág chce něco peprného poznamenat, ale další polibek jej umlčí. Nechá zmizet své nedopité Martini a za krk si přitáhne Aleca do hlubšího polibku.

„Mám nápad." Magnus se uvelebí na posteli a nabídne muži svou hřejivou náruč. Alec si lehne na jeho břicho a obtočí kolem něj ruce, poslouchaje tlukot jeho srdce. „Budu ti vyprávět příběh. Veselý příběh."

„Může čaroděj znát veselé příběhy?"

„Ale jistěže Alexandře." Zaplete mu ruku do vlasu a zamyšleně se jimi probírá. „Je to příběh z mého života, věřím, že tě zaujme, možná i potěší." Alec pokrčí rameny, ale napjatě poslouchá. „Znal jsem dívku. Chodila za mnou vždy po škole a já jí pomáhal s úkoly. Její rodiče na ni neměli mnoho času – neustále pracovali. Jediný sourozenec, kterého měla, zemřel těsně před dovršením osmých narozenin..."

„Bez urážky Magnusi, ale jestli tohle považuješ za veselý příběh, nechci vědět, co považuješ za ten smutný." Magnus se usměje a sevře svého manžela více, objímaje ho, jako by to mělo být naposledy.

„Ta dívka rostla velmi rychle a když dosáhla věku osmnácti let, nastěhovala se ke mně. Se svou biologickou rodinou přerušila veškerý kontakt." Podívá se Alecovi do očí. „Bral jsem ji jako vlastní. Jako dceru, kterou jsem nikdy neměl a ona ve mně viděla vzor, jakým měl vždy být její otec." Lovec stínů přejede po mágově krku a pohladí ho hřbetem ruky.

„Nikdy ses o ní nezmínil."

„Alyssa byla neobyčejná žena. Ať stárla sebevíc, nezapomínala se smát. A když zemřela, zařekl jsem se, že již nikdy nenechám nikoho, aby se mi dostal tak hluboko pod kůži. Až na tebe, Alexandře. Vydobyl sis místo, které kdysi v mém srdci zaujímala ona." Alec se pousměje a všimne si, že má Magnus kočičí oči.

„Jistě jsi ji měl rád."

„Velmi." Zamyslí se Magnus a olízne si suché rty. „Ale teď jsi tu ty. A s tebou i nová šance, o které jsem dlouhou dobu přemýšlel. Vidím, jak se chováš k Madzie, Maxovi... a chtěl bych znát tvůj názor na to,..." odmlčí se a nechá Aleca se posadit. „kdybychom jednou měli... dítě."

Lovec stínů vytřeští oči a hlasitě vydechne překvapením. „Ne, ne, promiň, je to špatný nápad. Jsem démon, nešlo by to dohromady. Já a vychovávat dítě, to by bylo..."

„Naprosto perfektní." Vydechne Alec a čaroděje tímto prohlášením naprosto odzbrojí. „Magnusi, chtěl jsem se tě zeptat na totéž hned po svatbě, ale sbíral jsem odvahu."

Magnus jej chytí za ruce a posadí se. Alec ho napodobí. „Ale já jsem démon."

„Zamilovaný do Lovce stínů. Nejen zamilovaný, jsme k sobě svázáni na pořádně dlouhou dobu. Dítě by nám mohlo prospět." Magnus kývne a nahodí neutrální výraz, pokoušeje se neplakat.

„Jsem tak rád, že souhlasíš."