Perfektní líbánky [Malec] ✓

7. kapitola: Non omnia possumus omnes

Všichni nemůžeme mít všechno

„Dobré ráno. Spal jsi dobře?" Alec se zastaví před pohovkou, na níž Magnus sedí a unaveně se protáhne. Cítí, jak mu rupe v zádech, přesto nechce svému milovanému říci, že za posledních několik měsíců nezažil horší postel. Bylo to jako spát na hřebících potažených tenkou vrstvou bavlny.

„Fajn. Trochu mě štípala matrace." Zalže.

„Tomu se nemůžeš divit, náš hostitel pochází z šestnáctého století a je zvyklý spát na... podivných postelích."

„Ty jsi o hodně starší a spíš v posteli s měkkým saténem a pohodlnou matrací. Začíná se mi stýskat po Brooklynu." Čaroděj se usměje a políbí svého manžela na dobré ráno.

„Půjdu si dát sprchu. Přidáš se?" Alec zavrtí hlavou.

„Chtěl jsem zavolat Izzy, jak to vypadá s Jacem. Běž beze mě, přidám se později." Magnus se k němu natáhne pro polibek a vyžádá si vstup do jeho sladkých úst, popotahuje při tom jeho spodní ret.

„Já počkám." Pronese laškovně a s pohledem plným nevyřčené touhy zamíří za roh, kde se nachází koupelna. Alec se pousměje a jde se podívat do kufru, aby našel telefon. Místo něj mu však padne do oka něco zcela jiného. Na Magnusově straně kufru leží jakýsi přívěšek a Alec jej zamyšleně vezme do prstů, prohlížeje si ho ze všech stran.

„Mors principium est." Smrt je teprve začátek.

„Alexandře, můj ručník je..." čaroděj se zastaví těsně vedle svého manžela a šokovaně hledí na náhrdelník, jež drží Alec v rukách.

„Co je to?"

„Co? Tohle?" poukáže na daný předmět a jako by nic si jej od Aleca převezme, vraceje ho zpět do kufru. „To nic, Alexandře, jen..."

„Jen co?" Magnus se jej snaží dotknout, ale Alec ucukne, a tak čarodějova ruka prolétne pouze prázdným vzduchem. „Další tvoje památka na někoho, koho jsi miloval?" mágův zasmušilý pohled mluví za vše.

„J-já..."

„Co ty?!" vyjekne mladší nahlas a odstoupí od svého manžela. „Na naše líbánky s sebou taháš věci z minulosti?! Proč? Aby sis mohl připadat, že já jsem nějaký tvůj bývalý..."

„Tak dost, Alexandře!" vyštěkne Magnus, ale to už vidí, jak před ním Alec utíká do koupelny, kde zaslechne cvaknutí zámku. Přejde ke dveřím a smutně si povzdechne, načež přitiskne dlaně na pevný dřevěný povrch. „Smím dovnitř?"

„Ne! Jdi pryč!" slyší jej plakat, ale ví, že svou přítomností zde, by vše pouze zhoršil. Proto se rozhodne Aleca nechat pár hodin o samotě, aby vychladl, zatímco sám se vydává na menší obchůzku městem. Po celou dobu jej však pronásledují ty nejhorší emoce, jaké lze cítit. Úzkost, strach a výčitky...

---

Pozdě odpoledne se Magnus vrátí do jejich propůjčeného bytu a zahlédne svého manžela sedět na sedačce v obývacím pokoji. Je zahleděný do okna a manželovu přítomnost nebere nijak na zřetel.

„Alexandře,..." mág si k němu pomalu přisedne. „ten náhrdelník-"

„Neexistuje omluva, jakou bys mi mohl vysvětlit svůj záměr, Magnusi." Pootočí k němu Alec hlavu a zaměří na něj své skelné oči. Magnus vidí tváře zrudlé pláčem a mimovolně svého manžela chytí za ruku. Ten však ucukne a nepříjemně se zavrtí.

„Já vím." Řekne Magnus a bez jediného slova vyrazí do ložnice, kde vyhrabe z kufru náhrdelník. Chvíli si jej zamyšleně prohlíží než se i s ním vrátí do obývacího pokoje a před Alecovýma očima jej promění na hromádku popela. „Udělal jsem chybu, když jsem si ho nechal."

„O to nejde. Proč sis ho bral sem? Nevadí mi ta tvoje krabička, ale brát si na líbánky něco, co... co ti připomíná někoho jiného..." Magnus jej pevně obejme a opře hlavu o jeho rameno, vdechujíc manželovu osobitou vůni.

„Omlouvám se, Alexandře. Nebylo mým záměrem ti ublížit. Miluju tě." Alec přimhouří oči a nechá se stisknout v objetí, pokládajíc bradu na mágovo rameno.

„Omluva přijata, Magnusi."