Perfektní líbánky [Malec] ✓

2. kapitola: Carpe noctem

Užívej noci

„Mám nápad. Co takhle, kdybychom zítra šli plavat?" nadhodí Magnus a lehne si pod peřinu, sledujíc svého manžela, jak ze sebe svléká košili. Nutno podotknout, že ten výhled nebyl ani zdaleka špatný.

„To zní jako plán." Nadhodí Alec a vysvlékne se ze zbylého oblečení, nechávaje si na sobě pouze boxerky. Vleze si k Magnusovi pod peřinu a nechá přes sebe přehodit jeho ruku.

„V minulosti jsem tu už párkrát byl." Alec se zachmuří. „Jen jako vymítač démonů." Ujistí jej. „Nedaleko odsud bývalo pěkné molo, z kterého se dalo skákat do vody. Je možné, že už bude v rozkladu, jelikož osmdesát let je dlouhá doba, ale kdybys chtěl, můžeme se tam jít zítra podívat." Alec zívne a přikývne.

„Jasně Magnusi, cokoli chceš." Zívne a otočí se na druhý bok, nevnímajíc, že na něm má Magnus položenou ruku.

„Jsi unavený?"

„Co myslíš? Byl to náročný den." Znovu zívne a zavře oči. Když však ucítí manželovu ruku na svém stehně, tiše vydechne. „Nenecháš mě spát, že ne?"

„Ale no tak, Alexandře, víš, jak rád oddaluji tvůj spánek kvůli... zajímavějším věcem." Vyzývavě se natiskne blíže ke svému manželovi a kousne jej do ušního lalůčku, jenž je mu vydán na milost.

„Ah." Vydechne tiše Alec a nechá se opečovávat Magnusovými rty, jež se mu v jemných kruzích střídavě tisknou k uchu a krku.

„Kdybych byl upír, hned bych si kousl." Zalaškuje čaroděj a na důkaz vlastních slov skousne manželovu šíji. Jeho černé nehty pomalu škrábají Alecův bok a ten na tyto doteky reaguje přerývaným dýcháním.

„Magnusi." Vzdychne Alec, když ho jmenovaný kousne do lopatky. „M-Magnusi." Cítí na boku Magnusovu ruku mířící na kyčel, když vtom sebou trhne a vyletí do sedu.

„Co je? Co se děje?" polekaně jej chytí čaroděj za rameno. „Alexandře, jsi v pořádku?" tázaný dýchá o poznání rychleji, ale to by se dalo jednoduše splést s nahromaděným dýcháním díky touze. Toto je však zcela jiné – bolestné, kňučivé sípání. Popadne se za břicho v místě runy parabátai a druhou rukou si frustrovaně zajede do vlasů.

„Promiň, promiň Magnusi."

„Hej, to je v pořádku, Alexandře." Pevně jej obejme, vtiskávajíc mu do vlasů drobný polibek.

„Neměli jsme sem jezdit." Pronese plačtivě Alec. „Neměl jsem Jace opouštět." Magnus si natočí jeho hlavu k sobě a pohladí jej po líci. „Je to špatně. Všechno jsem zkazil."

„Alexandře, nic jsi nezkazil." Pousměje se mág. „Chceš jet domů?"

„N-ne, nebo – já nevím." Povzdechne si a nechá svého manžela, ať jej položí do peřin. Alecovu hlavu si přitáhne na klín a nechá ho se uvelebit, přičemž mu neustále čechrá vlasy a hledí do jeho zmatených očí.

„Co takhle, kdybychom poslali Isabelle zprávu už dnes?" v mužově pohledu je cosi souhlasného, což Magnuse donutí k činu. Napíše do vzduchu vzkaz svými prsty a nechá jej přes portál zmizet do Institu, přímo do pokoje Lovkyně stínů.

„Cos jí napsal?"

„Požádal jsem ji, zda by mohla dohlédnout na Jace, dokud se nevrátíme." Alec kývne a přivře oči plné smutku. „Pojď spát."

„Jenže... co naše svatební noc?" Magnus se usměje a Aleca políbí.

„S tebou je každá noc svatební, Alexandře."