Smrtí políbená

nevrátím se

Poslední měsíc prázdnin trávila Juliet podobně, jako poslední půlrok. Sem tam si ještě vzala bezesný spánek, ale povětšinou se jí noční můra již nevrátila. Avšak našly se i večery, kdy se jí ona noční můra vracela.

S Neem se chodívala proletět nad lesy, které obklopovaly dům. Byla ráda, že tu má aspoň někoho, když jediný člověk, který se tu sem tam ukázal byl Brumbál. Ač si to Juliet nerada přiznávala, lidská společnost jí chyběla, hlavně od té doby, co zde byla zase sama.

Juliet se začínala zamýšlet sama nad sebou čím dál tím víc. Kdyby jen profesor lektvarů věděl, že to nevědomky odstartoval on, asi by se jí vysmál, tedy pokud se jeho úšklebkům dal říkat úsměv. Přesto však na jeho úšklebku bylo něco, co Juliet vždy donutilo se pousmát. Sama nevěděla, jak se smířit sama se sebou. Nikdo jí neřekl, jak by to měla udělat, aby si konečně sama uvědomila, kým je.

Poslední dobou tu však byla jedna otázka, která se jí pořád zavrtávala hlouběji do hlavy. Neměla se opravdu Moudrému klobouku poddat a jít do Nebelvíru? Ale co by tam také dělala, vždyť jí hned potom Moudrý klobouk poslal do Zmijozelu. Mohl však udělat chybu? Patřila Juliet skutečně do Nebelvíru? Ne. Nic takového. Patřila do Zmijozelu a konec.

,,Koukám, že jsi opravdu ranní ptáče," usmál se na ni Brumbál. Juliet sebou trhla. Byla tolik zahloubaná do svých myšlenek, že si ho vůbec nevšimla. ,,Co?" zeptala se Juliet, ale dělalo se jí potíže soustředit. ,,Už máš zabaleno do školy?" zeptal se jí Brumbál a posadil se ke stolu. ,,Vždyť jsem vám říkala, že se tam vracet nebudu," odsekla Juliet. ,,Juliet, měla bys. Je to v rámci tvého bezpečí," řekl překvapivě vážně Brumbál. ,,Pane profesore, vždyť víte, že když si něco vezmu do hlavy, tak se prostě tak jednoduše nevzdám toho, co si myslím," řekla Juliet a překvapivě přísně se na něj podívala. Brumbál se na ni chvíli vážně díval. Nakonec se však rozhodl Juliet neodporovat.

,,Jak myslíš," řekl Brumbál. To už si však všiml, že Juliet je opět někde hluboko ve svých myšlenkách.

,,Pane profesore," začala pomalu Juliet a podívala se na Brumbála. ,,Když jsem nastoupila do Bradavic, chtěl mě moudrý klobouk poslat za bratrem do Nebelvíru. Já to odmítla jen kvůli tomu, že jsem nechtěla už být s bratrem. Proto jsem se dostala do Zmijozelu, ale teď s odstupem času nevím, jestli neměl Moudrý klobouk pravdu. Na druhou stranu, sama teď nevím, jestli bych byla radši ve Nebelvíru nebo ve Zmijozelu...Když jsem pomohla bratrovi vytvořit Brumbálovu armádu, řekla jsem mu, že hlavní rozdíl mezi Zmijozelem a Nebelvírem je to, že Zmijozel je schopen zabít pro toho, na kom mu záleží, kdežto Nebelvír je pro něj schopen zemřít, ale co když je člověk schopen obojího?" vysvětlila pomalu otázku, která se jí honila hlavou a Brumbál jí při tom pozorně naslouchal. Juliet potom sklopila pohled.

,,Tvůj bratr přišel před několika lety za mnou s podobnou otázkou. Myslel si, že patří do Zmijozelu. To, jací jsme, o nás vypovídají naše volby. Ty si nechtěla jít do Nebelvíru, ale neřekla jsi, že chceš jít do Zmijozelu. Nebelvír jsi však odmítla z toho důvodu, že tam šel tvůj bratr, ale ne proto, že bys tam nechtěla jít...myslel jsem, že složitější povaha než jakou má profesor Snape už neuvidím, ale mýlil jsem se. Ty se však od něho jednou věcí lišíš, tedy alespoň prozatím," zamyslel se Brumbál. ,,Jakou?" zeptala se opatrně Juliet. ,,Severus je uzavřen do sebe. Ty pro zatím ne," usmál se na ni Brumbál. Juliet se naň ho mlčky dívala. ,,Myslím si, že tys měla patřit do Nebelvíru, Juliet. Jen kdybys dala ostatním možnost, aby poznali, kdo ve skutečnosti jsi," řekl upřímně Brumbál a díval se do Julietiných prázdných očí.

,,Ve věštbě se říkalo, že podle toho, na jakou stranu se postavím, tak ta vyhraje. Co když zajdu za Voldemortem a stanu se smrtijedem jen proto, abych ho v té nejméně vhodné chvíli zradila. Mám to zkusit?" otočila se Juliet na Brumbála. Ten se nad tím zamyslel než nakonec souhlasil.

,,Kde ho najdu?" zeptala se Juliet Brumbála. ,,Myslím, že stačí, aby ses večer vydala do Londýna a on si tě najde sám," řekl pochmurně Brumbál. Juliet neutrálně přikývla.
-------------------------------------------------------
Když se začalo smrákat, Juliet se proměnila v sovu a vydala se směrem k Londýnu.

Jakmile se dostala nad centrum kouzelnického Londýna, rozhodla se zaletět do nějaké temnější uličky. Tam se zaprvé mohla proměnit a také zde byla velká pravděpodobnost, že zde narazí na pána zla.

Juliet tedy přistála v jedné z potemnělích  uliček a pomalu se vydala k temnějšímu konci. Prošla takto několik uliček než byla venku úplná tma.

Juliet si povzdechla a došla až k řece, u které se posadila. ,,Čekáš tu na někoho?" ozval se za ní prazvláštně ledový hlas. Juliet se otočila. Za ní stál muž, který byl schován pod kápí. Juliet se postavila a snažila se podívat osobě do tváře. ,,Kdo jsi?" zeptala se dotyčného opatrně Juliet. Pak ji však probodl pár červených očí. Neměla strach, což bylo zvláštní. Strachu zakázala průchod, aby si ji vzal.

,,Ty mě opravdu nepoznáváš?!" divil se povýšeně muž. Juliet začalo pomalu docházet, kdo ten muž je. ,,Ty jsi Tom? Tom Riddle?" zeptala se zvědavě Juliet. Dotyčný se jen usmál. Až teď si Juliet všimla, že nemá lidský nos. Místo toho měl jakési dva podlouhlé a úzké otvory, asi jako had.

Potom k Juliet natáhl ruku. Ta ji bez zaváhání přijala. Našla toho, koho hledala. Jakmile se chytila Riddleovi ruky, přemístili se.

Nyní stáli ve starém, již rozpadajícím se domě. Nyní si Tom sundal svou kápi a Juliet si ho v rámci možností mohla lépe prohlédnout. Byl plešatý a vzhledově spíš připomínal hada než člověka.

,,Juliet Lily Potterová," ušklíbl se na ni pán Zla. ,,Jestli mě chceš naštvat, tak mi ještě jednou řekneš jménem mé matky a neručím za sebe," vytasila hůlku a přiložila ji Voldemortovi k hrdlu. ,,Ty se opravdu nezdaš, Juliet. Ty se mě nebojíš?" ušklíbl se povýšeně Tom. ,,A měla bych?" odvětila s úšklebkem Juliet a hůlku si dala zpět do hábitu. ,,Zabil jsem tvé rodiče..." ,,To byla ale užitečná věc," skočila mu do řeči Juliet a usmála se. Voldemort si ji měřil pohledem. ,,Severus mi vyprávěl o tvé povaze, že jsi úplný opak svých rodičů a Draco k tomu navrch se zmínil i o tvé chladnosti, ale i o tvé nevšední kráse. Jsi opravdu moc hezká, Juliet," mluvil k ní pán zla a přitom jí obcházel. Juliet se ušklíbla a nejen kvůli tomu, co jí právě teď Voldemort řekl. Mohla si hrát s jeho myslí podobně, jako s city Draca, což se jí zamlouvalo.

,,Chtěla bych se stát jednou z tvých následovnic," řekla s poníženým úsměvem Juliet. ,,Jsem potěšen, že to říkáš. V našich řadách již několik let mám pro tebe připravené speciální místo a teď, když tě vidím se to jen potvrzuje," ušklíbl se Tom Riddle na Juliet. ,,Děkuji. Smím se zeptat, co je to za místo?" pokračovala dál Juliet. ,,Budeš se moc stát paní zla pokud dokážeš ublížit tomu, komu řeknu. Pokud ne, není pro tebe mezi námi místo," řekl Voldemort stylem, jako by mu to bylo jedno. Juliet se ušklíbla. ,,Komu mám ublížit?" zeptala se zvědavou krvelačností. ,,Ruku," nařídil jí Voldemort. Juliet mu ji podala. Voldemort vyhrnul Juliet levý rukáv a k její paži přiložil svou hůlku. Zanedlouho se tam začalo rýsovat znamení zla.

,,Až přijde čas, zavolám si tě a ty budeš moc potrestat Luciuse Malfoye za to, že je neschopný. Nebudeš však útočit na něj, ale na jeho syna. Psychická bolest je mnohem horší, tak uvidíme, kolik toho Lucius vydrží," řekl jí Voldemort. Juliet se usmála. Tušila však, že i když si to teď Tom neuvědomoval, řekl víc než měl.