Drahá Lily ✓

Na bradavické pozemky postupně padala tma. A to nejen ta, kterou známe z pozdních večerů. Rozdíl mezi nimi byl, že i během té nejtemnější noci můžeme spatřit hvězdy a i když je zataženo víme, že tam někde jsou, aby, až odplují mraky, zase mohly vykouknout a svítit lidem na cestu... Ale není to právě naopak? Co když ty tmy jsou stejné, jen lidé během přetrvávající oblačnosti přestali věřit, že zpoza ní někdy pronikne světélko naděje a ukáže jim směr?

Naděje... To slovo v této době znělo až směšně. Nebylo dne, kdy by nevyhasínaly desítky životů. Každých několik hodin, minut či dokonce vteřin mohl kdokoliv přijít o část rodiny, ztratit nejlepšího přítele nebo naopak - ty všechny opustit on sám.

Mohlo by se zdát, že to všichni vzdali. Nikdo už nebojoval a obyvatelé kouzelnického světa se smířili s výhrou Pána zla, ale nebyla to pravda. Přeci jen existovali ti, kdo se nevzdávali a tvrdohlavě sváděli válku dál.

Harry Potter stále žil a rozhodně nebyl jediný, komu nějaký ten zbyteček naděje zůstával. Úspěšně pátral po viteálech a kousek po kousíčku Voldemorta, společně se svými přáteli, rozkládal zevnitř.

Nebyl to pouze Vyvolený, jenž se dennodenně snažil přiblížit vítězství světla. Stále přetrvávali členové bývalého Fénixova řádu a dokonce i Brumbálovy armády. Možná to tak na první pohled nevypadalo, ale těch lidí nebylo málo.

Zůstávali věrní chlapci, který zůstal naživu, a upřímně doufali, že během těch několika měsíců nezměnil přezdívku na Chlapce, který přežil, ale také i zemřel. Domnívali se, že s takovou jobovkou by se Voldemort pochlubil. V tu chvíli by mu totiž bylo vítězství přiznáno definitivně, což by pro kouzelnický svět znamenalo naprostou zkázu.

Škola padla do chřtánu temné strany, ve chvíli, kdy naposledy vydechl člověk, jenž nad Bradavicemi dlouho držel ochrannou ruku. I to nejveselejší místo kouzelnického světa v této době ztratilo svou jiskru, tu sílu bezpečí a vůni domova šťastně se usmívajících a brebentících dětí. To vše vyhaslo, stejně jako vyhasl život Albuse Brumbála, toho osudného večera.

Nastalo úzkostlivé ticho obklopené všudypřítomným strachem a beznadějí. Ticho, které prostoupilo pevné zdi hradu, proniklo do všech chodeb, učeben i těch nejmenších skulinek a zákoutí. Nebýt občasných spěšných kroků nějakého zapomenutého studenta tiše kráčejícího se sklopenou hlavou, člověk by řekl, že odsud život dočista vymizel. Jenže on tu přeci jen byl... I když dalo by se to, co zde prožívali, takto nazvat? Bylo to spíše přežívání doprovázené strachem, že i o to málo můžou jen tak ze dne na den přijít.

Každopádně ti zasvěcení trpělivě vyčkávali na návrat slavného Harryho Pottera, který se pomalu ale jistě přibližoval, aniž by to jeho spojenci tušili.

Toho večera se před ochranné bariéry hradu přemístila s hlasitým PRÁSK tmavá postava zahalená v černém plášti. Už ztěžka stoupal do kopce k postrannímu vchodu, aby mohl nepozorovaně proklouznout do svých komnat, ačkoliv on sám je za své nepovažoval.

Před skrytým vstupem zastavil, obezřetně se rozhlédl po ztemnělých pozemcích kontrolujíc, zda není někým sledován. Pak z rukávu vytáhl svou hůlku, zašeptal formuli a otvorem v kamenné zdi vstoupil do černé chodby vedoucí do nejvyššího patra školy. Pečlivě průchod opět zamaskoval a zabezpečil, otočil se do chodby a tak rychle, jak jen mu to jeho stav dovoloval, stoupal po schodech až k padacím dveřím v podlaze soukromých komnat ředitele. Samozřejmě byly i jiné způsoby, jak se do ředitelny dostat, jenže neměl dostatek sil k jejich využití, a tak si musel vystačit pouze s tajnou chodbou, kterou vybudoval k svým vlastním účelům.