My friend ghost ✔

18. kapitola

Nikdo neodpovídal. A jak asi? Jsem tu sama. Můžu si tady povídat jedině sama se sebou.
*****************
*Z pohledu Michaela*

Právě jsem se chystal jí říct, to co jsem měl už minimálně měsíc na jazyku. Chtěl jsem jí říct, že se s ní cítím hrozně živě a... že jí miluju. Chtěl jsem jí políbit. Jenže vše se zvrtlo během pár vteřin...

„Mikey?" řekne a já se na ní "Ano?" zeptám se s úsměvem.

„Já... Je mi nějak divně." rozhlédne se. Zamračím se. Chytne se za břicho. Trochu se prohne a podlomí se jí kolena. Naštěstí jsem jí stihl zachytit.

„Co se děje?" zeptám se, ona si položí ruce na spánky, jemně si je promne a zavře oči. „Ann? Haló! Co se děje?" volám na ní a náhle mi zmizí z náruče.

*Z pohledu Ann*

Pomalu ta černota odcházela a já viděla své okolí. Sice rozmazaně, ale viděla. Byla jsem v nemocnici. Ležela jsem v posteli a pomalu rozeznávala obličeje okolo mě. Máma, táta, doktor, Willy, vedle něj Amanda a kousek od ní Mia. Sešlo se tu tolik lidí a to jen kvůli mě?

Něco mi na tom nesedí... jednu dobu jsem s Mikeym v New Yorku a najednou se objevím tady? Co se to sakra děje?!

„Vítej zpátky mezi námi." zavtipkoval Willy. Zmateně jsem se na něj podívala.

„Dobrý den." řekl doktor a přišel ke mně. „Abyste tuto situaci pochopila, řeknu vám vše potřebné." ještě jednou jsem se rozhlédla. Jediný, kdo tu nebyl je Nick. Smutně jsem se podívala zpět na doktora. „Měla jste autonehodu a 2 měsíce jste byla v kómatu. Dnes jste se probrala. Nejste zcela zdravá, proto si vás tu ještě na nějakou dobu necháme."

Najednou se rozrazili dveře a dovnitř vběhl bratr. Omluvně se podíval na každého z nás. Pak se podíval na mě a usmál se. Já mu úsměv oplatila. Konečně někdo jako já. Prožil to samé, co já.

Přišel k posteli, sedl si vedle mě a opatrně mě chytil za ruku. Hladil mě po ní a pozoroval mě. Amanda s Williamem ke mně také přišli. Rodiče šli na chodbu s doktorem.
„Jsem ráda, že jsi se už probudila." řekla mi s úsměvem Amanda. 
„No... Jo... Jasně." řekla jsem. „Jak se má Michael?" zeptal se Nick.
„Ehm" odkašlala jsem si. „Nevím. Když jsem ho viděla naposledy, byla jsem v jeho náruči u Sochy Svobody." odpovídala jsem jim zamyšleně. „Ahá, takže ty si v klidu cestuješ po světě, zatímco já tu trčím s Williamem a radím mu při testech, aby nepropad?" zeptá se se smíchem Amanda. „Jasně, proč ne?" zasmála jsem se s ní a mrkla na Willyho. Unaveně jsem zívla. Není to divné? Celé 2 měsíce ležím v kómatu a když se probudím, tak se mi chce zase spát? 

„Já už půjdu." řekl Willy a podíval se na Amandu, která přikývla. „Tak se měj hezky a brzo tě navštívím." řekl ještě před tím, než odešel. 

„To se mi snad jen zdá!" zvolala jsem. „Amando, jak to, že se spolu kamarádíte? Za dobu mé nepřítomnosti jste se spřátelili? A ani jste mi to neřekli?" zasmála jsem se. Amanda se také zasmála. „No... Tak nějak jsme se dali do řeči a on zjistil, že nejsem tak špatná." usmála se. „No. Už také půjdu. Určitě se tu za tebou také zastavím. Ahoj." usmála jsem se na ní. "ahoj" tiše řekla.

Můj pohled skončil na jednu jedinou osobu. Sakra! Celou dobu byla tady! Jak jsem na ní mohla zapomenout?! Vše slyšela, bude si myslet, že jsem blázen! A opravdu. Dívala se na ní, jak na blázna. 

„Mio?" přijde ke mně, ale nic neřekne. „Já... já nejsem..."

„Blázen?" zeptá se s úsměvem. „Já vím Ann, že nejsi blázen. Znám tě už hodně let a to, že tu mluvíš sama se sebou určitě způsobily Anestetika." přikývnu. „Měla by ses ještě prospat. Já... přijdu tě navštívit zítra. Ahoj." řekla, usmála se a odešla.

„Sakra!" zaklela jsem a Nick se mi začal smát. „Je tu snad něco vtipného?!" vyhrkla jsem na něj naštvaně. 

„Ne. Má pravdu. Odpočiň si a neboj se, hned jak se probudíš, budu tu u tebe." usmál se a udělal si větší pohodlí v bílém nemocničním křesle.

Zavřela jsem oči a po chvíli usnula.

...

V noci mě probudili nějaké hlasy. Unaveně otevřu oči a rozmazaně vidím ve tmě nějaké postavy. Dva muže, nebo spíš muže a nějaký tmavý stín. „Kdo jste a co po mně chcete?" řeknu tiše a oni přestanou mluvit. Ten černý stín se vypaří a muž se ke mně přiblížil. Neviděla jsem mu do obličeje, tudíž jsem absolutně netušila kdo to je. „Nicku? Jsi-jsi to ty?" zeptám se rozstřeseným hlasem. 

„Něco od tebe potřebuju. Věř mi, že to o co tě požádám za pár dní uděláš s radostí. Radši totiž pomůžeš mně, než aby tvý přátelé zemřeli." řekl muž a zmizel.

*************************

Ahoj lidi! :) Tak tady máte další a delší kapitolu... :))) Doufám, že se líbila ;) 

Děkuju vám za vote a komentáře... :))))

Co si o této kapitole myslíte? Kdo byl ten chlap? A co ten stín? Nebo snad máte nějaké otázky, na něco, co v této knížce? Chcete, aby se Ann dala s Mikeym dohromady?

Každý komentář mě potěší... :)))