My friend ghost ✔

27. kapitola

„Prosím, Arthure... Pomoz mi najít Michaela... Prosím..." říkám mezi vzlyky, zatím co mě Arthur hladí po zádech a uklidňuje mě.
„Pšššt. Neboj se, pomůžu ti ho najít."
...

Sedím na místě spolujezdce. Arthur jede domu a já s ním. Prý tam má věci, které možná dokážou najít ducha. Snad má pravdu, protože Mikeyho najít musím. Když on nehledá mě, tak aspoň já budu hledat jeho.

Dojeli jsme k dřevěnému plotu. Vystoupili jsme a pomalu šli ke dveřím. Celou cestu jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Jistě znáte ten pocit, když vás někdo propaluje pohledem. Jenže, když jsem se rozhlížela, nikdo nikde nebyl.

Přesně tenhle pocit jsem měla vždy, když mě sledoval Mikey. Jenže teď jsem měla takový blbý pocit. Z toho pohledu jsem cítila nenávist.
V pohodě, nikdo tu není. Nevšímej si toho pocitu! Rozkazovala jsem si v duchu.

Vešla jsem za Arthurem do domu. „Máš tu rodiče, nebo prarodiče?" zeptám se. Podívá se na mě a nadzvedne jedno obočí. „Ne... Já bydlím sám. Nikdo tu není." zastavím se a zmateně ho pozoruju. Vyjde schody a zastaví se taky a zase se na mě otočí. „No co?" zeptá se. „Já jen, že jsi říkal, že bydlíš u babičky..." zakroutil hlavou. „Ne, nebydlím. Utekl jsem z domova poté, co mi duch zabil mladší sestru. Rodiče bydlí v Americe." pusa se mi otevřela do písmene O. „Promiň, to jsem nevěděla." vyběhla jsem za nim schody. „A ani jsi to vědět nemohla. Moc se neznáme." donutil se usmát a šel dál.

Ano,měl pravdu. Moc se neznáme, ale tohle jsem totálně podělala. Nebo ne? To on se o tom zmínil. Ano, vím. Já se ptala na jeho rodinu, ale...

Povzdechla jsem si a následovala ho. Přešli jsme po chodbě až k jedním dveřím. Arthur je otevřel a vešli jsme dovnitř.

U velikého okna s tmavými zataženými závěsy byl tmavý dřevěný stůl a na něm vypnutý počítač.

Arthur přešel po pokoji k veliké dřevěné truhly a pomocí klíče ji odemkl a poté otevřel určitě hodně těžké víko.

Nahnul se a začal se přehrabovat ve věcích, které byli uvnitř. No jo, chlapi... Vždy mají ve všem bordel. Tím rozhodně nechci naznačit, že já mám v pokoji uklizeno. To ani náhodou. Jen chci říct, že my ženy se ve svém bordelu aspoň vyznáme.

Zatím co Arthur hledal tu věc, přešla jsem k tomu velikému oknu. Chytla jsem za závěsy a trochu je roztáhla. Podívala jsem se z okna ven. Výhled jsem měla přímo na zahradu, kde byl malý dřevěný domeček. Jistě to byla kůlna. Dveře od ní byly zavřené. Musela jsem jí pořád pozorovat.

Najednou se sami od sebe otevřeli. Viděla jsem tam nějakou bílou postavu. „Arthure, dojdu si na záchod, ano?" usměju se. „Jojo, běž." odpověděl a dál se hrabal v krabici.
Vyšla jsem na chodbu a místo abych šla na záchod, seběhla jsem schody a vyběhla ven. Utíkala jsem přes zahradu až k té kůlně.

Chytla jsem dveře a nakoukla dovnitř. Nikoho jsem tam neviděla, ale i přesto jsem vešla dovnitř. Dveře se za mnou zabouchly. „Haló? Je tu někdo?" žádná odpověď se mi nedostala. „Haló!" uslyším kroky, které se ke mně pomalu blížili. Otočím se směrem, odkud jsem slyšela kroky.

Všimnu si nějaké postavy. „Kdo jsi?" ten někdo se krátce zasmál. „Ty si mne snad nepamatuješ?" řekl mužský hlas, který mi připomněl nemocnici a také toho chlapa, kterého jsem potkala tenkrát s Mikeym. Ano, určitě to je on.

„Jistě, že si tě pamatuju." odseknu. „Co tu děláš?"
„Myslím, že chceš někoho najít, nemám pravdu?" přikývnu. „Pak ti jistě mohu pomoct víc než ten lovec."
„Ty víš, kde je Mikey?" zeptám se rychle. „No, mám pár nápadů, kde by mohl být..."
„Prosím, řekni kde je." zuřivě se zasmál. „Ne. Neřeknu ti to. Ale vezmu tě tam." dořekl a pak se okolo mě začali zbíhat stíny. Chytli mne a najednou zcela pohltili.

Omdlela jsem...
***********
Ahoj :) tak tady je další kapitola ;) doufám, že se vám bude líbit :)))

Jinak lidi... Jsem strašně smutná :( myslím, že už jste o tom slyšeli... Zayn opustil skupinu :'( sice říkají, že budou pokračovat ve čtyřech, ale nebude to už ono :( je to začátek konce :( Vydají pátý album a pak bude konec :( jediné, co mi zbývá, je věřit, že si Zayn odpočine a pak se vrátí... :(

A jinak, co si myslíte o téhle kapitole?