"Just Friends" (CZ-1D- Louis Tomlinson)

Chapter53- Promises, promises

„ Ellie!“ Chytl mě Louis za ruku, když jsme vystoupili z Mattova auta. Upřímně! Takhle nervní jsem nebyla, už dlouho. Sice jsem s Niallem nedávno mluvila, a tudíž jim to bratránek vykecal, ale stejně. Bojím se, že na mě budou naštvaní a nebudou se mnou mluvit. Ale hlavně se bojím, že Pezz pozná, co chci udělat.

„ To se jako vážně, tak bojíš?!“ Posmíval se mi Louis. „ Neboj! Nezanevřeli na tebe! Jak by mohli?“ Pohladil mě jeho levou, volnou, rukou a pousmál se. Nebojím se, že na mě zanevřeli, bojím se, že na mě zanevřou. „ …proto tě tolik milují!“ Dokončil řeč, kterou se mě snažil přesvědčit o opaku mích myšlenek, ale jelikož jsem ho neposlouchala, tak jsem nemohla vedět o čem mluvil.

Cítila jsem se trochu trapně, že envím, co mu mám na to odpovědět, protože jsem zaslechla jen, proto tě tolik milují. Naštěstí mě z této zapeklité situace vysvobodil dál, že se znovu rozešel a na tváři mu pohrával mírný úsměv. Mylsím, že bych mu měla naslouchat, když k tomu v blízké době, už nebude tolik příležitosti. Proč? To zjistíte.

Louis mě pomalu tahal ke dveřím, abychom mohli vejít do jejich panelového domu a já tak čelit mím přátelům, z kterých asi brzy dostanu infarkt. Čím blíž jsem byla k budově, tím víc jsem se třásla.

„ Ellie, nebuď takovej srab!“ Zase se mi vysmíval Louis. Protočila jsem nad ním očima a počkala, než odemkne. Díky jeho síle jsem se dostala dovnitř, jelikžo mě tem doslova vtlačil. Hrubá síla vždy pomůže.

Vykašlala jsem se na výtah a pomalu cupitala po shodech. Nelíbila se mi ta představa, že bych tma byla, až moc brzy. Je sice pravda, že dvanáct pater je docela záhul, ale… strach mě přemohl. Přiznám si to. Jsem srab.

„ Ellie, pohni!“ Zafuněl za mnou Louis. Asi sjem se nezmínila, že jsem udělala jeden krok za deset sekund? Možná, že bych mohla přestat trucovat a trochu zrychlit. Čím dřív to budu mít zfouknutý a budu moct odjet na letiště. Nejradši bych už seděla v letadle a notebookem v klíně a prohlížela si svoje depresivní fotky.

Přidala jsem do kroku, a než jsem se nadála, tak jsem stála čelem ke dveřím číslo 24, tedy ke dveřím, za kterými je právě mích pár kamarádů. Chtěla jsem zazvonit, ale Louis mě předběhl a odemčel. Dveře pomlau, ale bez skřípání otevřel a pousmál se na mě. Nechal mě vstoupit první a já mu pohledem poděkovala.

Z dveří do kuchyně se vyřítila Perrie, zrovna když jsem si z noh skopávala moje boty. Pezz vykulila oči, odhodila špinavou vařečku na zem a přiběhla mě obejmout.

„ Víš to, že jsem si k sakru myslela, že už tě nikdy neuvidím?“ zahuhlala mi do rukávu svetru a já jí šokovaně ruce obmotala kolem těla. Věř mi, Perrie, já si to taky myslela. „ To, že jsi nezmizela napořád, mi utvrdil ten fakt, že je rpyč i Lous!“ Odtáhla se a dala mi pramen mích bleděmodrých vlasů za ucho. „ Wow, vypadáš… jinak!“ Zasmála jsem se její překvapené reakci.

„ Taky si pořád zvykám!“ Prohrábla jsem se jimi a zasmála se společně s Perrie.

„ Z mojí sestřenky je holt jiná kočka!“ Zaslechla jsem před sebou hlas i Nialla. Otočila sjem se na něj a uculila se. S ním jsem se, už viděla, takže není, co hrotit a zbytečně se objímat i s ním.

Postupně nakráčeli do chodby všichni ostatní a dali se se mnou do řeči. Vůbec jsem neočekávala a vlastně ani nedoufala, že by se mi od nich mohlo dostat takovéhle rekce. Myslela jsem si, že na mě budou křičet. Prostě a jednoduše to dopadlo překvapiě dobře.

***

„ Dáš si něco na pití?“ Zeptal se mě Liam, když jsme oba seděli v kuchyni. Všichni ostatní se někam rozprchli a já jsem se Liamovi nabídla, že mu pomůžu udělat večeři.