"Just Friends" (CZ-1D- Louis Tomlinson)

Chapter25- Big girls don't cry!

„ A-ahoj!“ Vykoktala jsem, když se v mém pokoji ukázal otec. „ Čau.“ Sedl si na postel. Zrovna sedím za stolem a projíždím twitter. „ Jak ti to jde ve škole?“ Zeptal se mě klidným tónem. „ Dobře?!“ Nechápu, proč se semnou baví, vždyť ví, že ho nenávidím. „ A co jinak? Vztah… nemáš?“ Zeptal se. WTF?! Jako opravdu se mne na to ptá. Sám mi ho zakázal. Na židli jsem se k němu otočila a promluvila: „ Uhm… Mám se dobře… Uhm… A vztah nemám.“ „ Fajn a ty se mě na nic nezeptáš?“ Nadzdvihl obočí. Stejnou akci jsem zopakovala já. „ Co ty? Jak bylo poslední týden v Los Angeles?“ Hraně jsem se usmála. „ V LA bylo skvěle. Mám se skvěle a má přítelkyni!“ Řekl. Vykulila jsem oči a pootevřela pusu. On má vážně přítelkyni? „ C-cože?“ Vyprskla jsem vykolejená. „ Jop mám přítelkyni.“ Usmál se. Cítila jsem, že budu plakat, protože se mi fakt nelíbí, že má přítelkyni. Takovou chvíli po matce. Ještě po tom, co mi dělá, mi oznámí, že si našel náhradu za mamku. „ D-dobře. Můžeš odejít?“ Otočila jsem se, protože mi začaly slzet oči a mě došlo, že to neudržím. „ Copak?“ Zaslechla jsem, když si stoupl a přistoupil ke mně. Ruku mi položil na rameno. Z jeho hlasu mi došlo, že si ze mě hodlá střílet, nebo mi nadávat. „ Vadí ti, že mám přítelkyni?!“ Naklonil se k mému uchu. „ Nešahej na mě.“ Odtáhla jsem se od něj. Asi jsem to udělala trochu silněji, protože málem spadl.

Zaťal zuby a protáhl si krk. Okamžitě jsem se začala proklínat, že jsem to udělala. „ Promiň, promiň, moc se ti omlouvám… já jsem-jsem ne-nechtělá…!“ Zaječela jsem, když ke mně přistoupil a vrazil mi facku. Hořící slzy mi začali stékat po tváři a z mích úst vycházely bolestivé vzlyky. „ Promiň.“ Zašeptala jsem a nechala ho, ať mě nadále mlátí…

***

Vlhčeným ubrouskem jsem si otřela všechen rozmazaný make-up a slané slzy, které mi ho rozmazaly. Špinavý a téměř vlhký jsem ho vyhodila do odpadkového koše a z poličky jsem si vytáhla make-up. Dneska mám náladu zkaženou, už hodně moc, takže se na řasenku, a na všechno to nimrání s linkami, vykašlu. Prohrábla jsem si vlasy a falešně se na sebe usmála v zrcadle. Pravým okem jsem na sebe mrkla a otřela si stékající slzu. Neustále mi slzy tečou po tváři po tom, co mi otec udělal. Dneska jsem si chtěla vzít tílko s kraječkovými zády, ale problém je ten, že mám na zádech pohmožděniny a modřiny od postele, na kterou jsem spadla.

Z šatny jsem si vytáhla bílé lehké tričko, přes které jsem si přehodila šedý pletený svetr. Na nohy jsem si oblékla růžové džíny. K tomu všemu jsem si vzala šedou koženou kabelku. Svoje hnědé vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné. Dole na chodbě jsem si navlékla na nohy růžové conversky.

U zrcadla jsem si prohrábla vlasy a znovu se na sebe usmála. Tentokrát mi úsměv zůstal. Otevřela jsem vchodové dveře a hned si na druhé straně všimla Caleba s jeho matkou, jak něco řeší u dveří. Ve výhledu mi maličko překáželo čerstvě svítící sluce, ale přesto jsem si nemohla nevšimnout, že něco není v pořádku. Jelikož mě má dneska hodit do školy, tak se celkem zajímám, co se tam děje.

Pomalu jsem se přibližovala k hlavní silni, až jsem na ní vkročila a začala přecházet. Zatím si mě nevšimli, ale já jsem už zaslechla jejich rozhovor. „ Mamy! Nevyhazuj mě!“ Rozhodil rozhořčeně Cal rukama. „ Mamy!“ Zakřičel znovu, když jeho matka zabouchla dveře před jeho nosem. Vedle dveří jsem uviděla dva černé kufry. Zastavila jsem a dál poslouchala. Vím, že to je neslušný, ale já jsem holt taková. „ Nemůžeš mě vyhodit!“ Znovu bouchl do dveří, a ty se okamžitě otevřeli. Tentokrát promluvila matka: „ Jo?!… Nemůžu? Tak se koukej!“ Odstrčila ho od dveří a zabouchla je. „ Kurva!“ Kopl do dveří a chytl se za hlavu. Tohle je moje příležitost. „ Calebe!“ Přiběhla jsem k němu a on se ke mně okamžitě otočil. „ Ellie.“ Povzdychl si. „ Kolik si toho slyšela?“ Zeptal se a spustils voje ruce dolů. „ Ne tolik, abych věděla, o co jde.“ Chytla jsem ho za ruce. „ Je mi to líto. Jestli nemáš kam jít, tak…“ „ Ne, to rozhodně ne! Najdu si něco jiného, ale bydlet naproti by mi moc nepomohlo.“ Skočil mi do řeči a usmál se na mě. „ Tak, ale teď pojď!“ Chytl mě silněji za ruku. „ Jedeme do školy.“ Dodal a vzal si své kufry. Naštěstí mu auto zůstalo. Kufry si hodil do kufru a nasedl dovnitř a otevřel mi dveře. „ Děkuji.“ Usmála jsem se na něj, tentokrát upřímně.