Poslední cigareta pro Lipa

22. Útržky

Odmítám otevřít oči. Ležím na něčem tvrdém a chtěla bych spát. Je mi ovšem jasné, že už neusnu. "Chyběls mi," zamumlám. "Hrozně moc."

Cash mě pohladí po ruce a ten dotek mi rozbuší srdce.

Konečně se odvážím otevřít oči. A vidím ty jeho - ty krásné modré oči. Do obličeje mu svítí sluníčko a světlé vlasy mu padají do tváře. Ležím přesně tam, kde jsem čekala. Na střeše. A jsem tu s Cashem, což je divné. Tohle je moje a Lipovo místo. Bylo.

Lipo. Při myšlence na něj všechny pozitivní myšlenky zase zmizí. Až po tom, jak se na mě Cash podívá, si uvědomím, že jsem Lipovo jméno řekla nahlas.

"Co se stalo, Loy?"

Nasucho polknu. "Jak jsem ti zavolala, zamotala se mi hlava a pak jsem omdlela. Probudila jsem se tady." Zapálím si.

Cash zavrtí hlavou. "Ne. Co se stalo tehdy."

A tak mu vše vyprávím. O našem výletu, o tom, jak jsem se chovala hloupě, o ráně, již mi Lipo uštědřil, o mužích v parku, o hrůzách, které jsme zažili pohřbeni zaživa. O tom, jak mě Neil zachránil.

Cash celou dobu tiše poslouchá. Neodvažuji se pohlédnout donjeho tváře, bojím se výrazu, který bych mohla spatřit.

"A co dál?"

To je otázka, Cashi. Co dál... Všechny ztracené momenty jsou najednou zpátky.

***

Ukázala jsem prsten na Lipa a Neil ztichl. Mlčel hrozně dlouho, nedokázala jsem pořádně vnímat situaci.

"Chci jít domů, vezmi mě domů, Neile," prosila jsem bratra.

A Neil to udělal. Vzal mě do náruče a nesl mě domů.

***

Ječela jsem a obracela celý pokoj naruby. Ruce plné vytrhaných vlasů.

"Loyal, přestaň!" okřikla mě matka na pokraji zhroucení, opírajíc se o zeď. "Netrhej si vlasy, všechny si je vytrháš, všechny si je vytrháš, všechny si je vytrháš..."

Zavřískala jsem. "No a co! Tak budu plešatá! Jooo budu celá plešatá. Vadí ti to? Vadí ti mít plešatou dceru? Měla bys radši mrtvou?"

"Nech toho!" brečela máma.

"Né, jen mi odpověz, měla bys radši mrtvé dítě než plešaté? Zkus se zeptat Cambellových, třeba si to s tebou vymění!"

Vytrhla jsem si další trs vlasů a matka začala ječet. Popadla nůžky a chytila mě za hlavu.

"Co to děláš? Mami, co to děláš?"

A tak mi matka všechny vlasy ostříhala, aby už nebylo nic, co bych si mohla vyškubnout z hlavy. Byla to ale jen bezvýznamná bolest a porovnání s jinými, které mě sžíraly.

***

Pod oknem mi plál oheň. Nakláněla jsem se ven, hlavou vstříc kouři, který se nesl vzhůru.

"Máš pod oknem oheň, Loyal. Nevadí ti to?" ozval se za mnou Neilův hlas.

"Jinak bych ho nezapalovala," pokrčila jsem rameny a popošla ke knihovně. Vzala jsem do rukou poslední hromádku knih a postupně je házela dolů.

"Proč jsi spálila svoje knihy?"

"Proč ne?"

Neil mě strhl od okna a zachránil tak poslední dva výtisky v mých rukou. Mezitím Holden uhasil můj malý ohýnek.

"Tak knížky zachraňuješ, ale Lipa necháš umřít?" vytrhla jsem se mu. "Nenávidím tě, Neile. Zabil jsi ho, zabil jsi ho, ty zrůdo!" křičela jsem.

Neil zrudl a odstoupil. "Mrzí mě to, Loyal," řekl a odešel.

Pár minut jsem se chvěla na podlaze, svírajíc Bídníky na hrudi.

Nakonec jsem je vrátila do knihovny a usnula.

***

Všichni byli v černém.

Proč?

Jak jsem se tu vzala? 

"To je Lipo." Řekl to někdo? Nebo se to ozvalo jen v mé hlavě?

Ne, ne, ne. To není Lipo! 

Tak proč byli všichni takhle oblečení? Proč to říkali? Proč se tak chovali? 

"Lháři!" zakřičela jsem a zraky všech se na mě upřely. "To není Lipo, není, chápete? Jste úplně blbí? Kreténi! Banda vymatlaných kreténů!"

Vrhla jsem se na nějakou ženu a začala z ní strhávat černé šaty. Snažila jsem se je strhat ze všech. "Sundejte si to! On neumřel, jasný? Neumřel! Přestaňte s tou debilní hrou!"

Ale Lipo v té rakvi byl, ať už jsem si to připouštěla, nebo ne. A jednou musela přijít chvíle, kdy mi to dojde. 

Teď.