Poslední cigareta pro Lipa

10. Ještě ne

"Proč tady zastavuješ?"

Cash zastaví na silnici, uprostřed polí a ničeho široko daleko. Do školy je to ještě alespoň půlhodina cesty.

Neodpoví, jen něco zmáčkne a slyším, jak se v celém autě zamknou všechny dveře.

Odfrknu si. "Co to má být? Zavezeš mě do pustin, zamkneš v autě a zabiješ mě? Hele, chlape, víš že to s tím pohřbem jsem nemyslela vážně, že jo?"

"Loyal, bylo to nejlepší ráno jaké jsem za poslední rok zažil a o noci ani nemluvím..."

Semknu rty k sobě a v krku se mi tvoří tuhá bublina nejistoty. "Proboha, v noci se něco stalo?"

"Na to jsem se - ale ne, jéžiš, nic v tom smyslu, na který se ptáš. Totiž... nechci znít jako úchyl, ale bylo fakt pěkný dívat se jak spíš-"

"Rozhodně zníš jako úchyl," usvědčím ho, ale ve skutečnost mi to přijde docela hezké. 

"To je jedno, ohledně noci jsem se na to chtěl zeptat spíš já tebe. Protože ačkoliv to nakonec bylo všechno super, pořád je dost divný, v jakém stavu si včera byla. Doteď jsem ti to nedal najevo, ale vyděsilo mě to, vidět tě na té chodbě a... Chci, abys mi řekla, co to mělo znamenat."

Cash se na mě dívá a všechny veselé jiskry v jeho očích, nenucený úsměv, všechno je to pryč a nahrazeno tímhle. Ledovým pohledem a kamennou tváří, ale i takovou něžností v hlase, až mám z toho slzy v očích.

"Bože, Loyal, ty brečíš? Já - nechtěl jsem, ehm..."

"Drž hubu a odvez mě do školy," odseknu. 

Něžnost je tatam, ale nevypadá to, že by se Cash zlobil. Působí spíš zaskočeně.

"Loyal, já mám o tebe jen strach. Tohle není v pohodě. Stává se ti to často? Jsi náměsíčná? Ví o tom někdo? Fakt si to nepamatuješ?" 

Asi by ze sebe chrlil další otázky, kdybych pěstmi  nevrazila do palubní desky. "Přestaň se mě, do prdele, vyptávat! Nic ti do toho není! Měl jsi mě nechat na chodbě a jít. Vůbec mě neznáš! Nevíš, co se mi stalo. Nevíš o mě nic a nejsi, nikdo není, tohle schopnej pochopit! Tak přestaň dělat že tě zajímám."

Cash třískne do volantu. Pravděpodobně soutěžíme, kdo jako první rozmlátí Paxovo auto.

"Neznám? Ne?" prohodí nahlas a nepřirozeně vysokým hlasem. "Tak se podívejme. Máš za sebou hnusné věci, to uznávám. Děláš, že už jsi v pohodě a že se posouváš dál, ale přitom nejsi ani náhodou a vidí to všichni kromě tebe. A tohle tvoje toulání není nic jinýho než důkaz. Chceš po ostatních, aby o tom nemluvili, aby se chovali jako dřív, jako by se to nestalo - ale to není v pohodě, protože se to stalo a nemůžeš to vymazat. Nechceš aby se na tebe nikdo díval jinak, aby tě někdo litoval, aspoň to říkáš. Ale to, co tě štve doopravdy je fakt, že ostatní to zasáhlo taky. Chceš být ta jediná ublížená, jako by nikdo jinej neměl právo bejt smutnej. Jako by se celej svět měl podřídit chudince Loyal Harlowové, protože jí se stalo to nejhorší. Mám pro tebe novinku - ostatním se taky dějí hrozné věci. Víš že Lynnině mámě našli přes léto rakovinu? Raineovi rodiče se rozvádějí. Tyson má problémy s kolenem a už nemůže hrát tenis. Moje holka je už rok mrtvá a já se kvůli tomu každý ráno cítím jako troska a každý den... nedělám nic jiného, než že se to snažím přežít. Všichni jsou na tom dost blbě, ale všichni se jen snaží myslet na tebe, aby ti nebylo tak špatně. Jen ty nemyslíš na nikoho. Ani na sebe, jen se ničíš. Takhle nemůžeš žít, Loyal, vím o čem mluvím."

Slzy, které se mu celou dobu hromadily v očích se konečně začnou hnát ven, Cash práskne hlavou o volant a rozbrečí se. Vzlyká tak usilovně, až mě to bolí. Trhá mi to každou buňku, každý orgán, stahuje to ze mě kůži, jako když nehty ryjete do polystyrenu nebo skřípete křídou o tabuli. Nebo všechno dohromady. 

Snažím se nadechnout, ale nejde to. Začnu vydávat divné zvuky, nebo je to spíš jen v mé hlavě, jak se snažím rozdrtit tu zeď, kterou cítím někde ve mně. Klouby mi krvácí a zeď praská.

Ne.

Ještě ne.

Teď se nemůžu starat o své zdi, když jsem si tohle vyslechla. Proč jsem nic z toho o Lynn a Raineovi a Tysonovi nevěděla? Před čím vším jsem ještě byla slepá? Jak mě dovedl Cash tak vystihnout, popsat věci, které mi dosud nedošly a přitom jsou tak pravdivé? Ale hlavně mě trápí on. Protože ani v ty strašné dny s Lipem jsem neviděla kluka plakat tak bolestně. Neviděla jsem nikoho plakat tak bolestně.

"Jak se jmenovala?" je jediné, co ze sebe dostanu.

Cash přestane brečet a hledí do nekončícího pole. "Peyton."

Pak se zadívá na mě a já zašeptám: "Jsem..." Zarazím se. Nemám ponětí, co jsem chtěla říct, na co se zeptat, protože po vteřině už jsem to vyslovit nechtěla.

A najednou se to stane. Políbím ho a dovedu si tu scénu docela dobře představit v romantickém drama. Dva lidé na sebe se slzami křičí a vylévají si srdce uprostřed polí kdesi na silnici, kde by vůbec neměli být a pak se políbí a líbají se vášnivě a přitom opatrně a utopí v tom polibku všechny slzy a bolest. Všechno se zdá být lepší a náhle v pořádku, jako by v tom mocném polibku vězelo řešení na všechno špatné, co je kdy potkalo.

Až na to, že na našem polibku nic v pořádku není. A jediné, co v něm vězí, je vodopád strachu a výčitek, protože já mám přítele a miluju ho víc než cokoliv.

Pozvracím Paxovi auto.