Poslední cigareta pro Lipa

13. Děti lžou

Loretta Campbellová mě vždycky fascinovala. Od běžné mámy měla vždycky daleko, neboť léta patřila k armádě. 

Pan Campbell vychovával syna a pracoval jako klinický adiktolog. S ním jsem se poprvé setkala v lednu 2013, několik týdnů po tom, co jsme se s Lipem dali dohromady. Bylo dohodnuto, že přijdu na večeři. Lipo nad tím kroutil očima, jeho otec byl prý natěšený a já strašně nervózní. Tehdy jsem ještě byla poměrně hodná holka, světle hnědé vlasy jsem si svázala do culíku, oblékla si ležérní, ale vhodné šaty a vyrazila k domu Campbellových. 

Už jsem u Lipa byla, ale tehdy jsme spolu ještě nechodili, šel s námi taky Mike a Tara a Lipovi rodiče nebyli doma. Jejich dům byl o dost menší než náš, měl jen jedno podlaží, i pokoje byly malé, ale útulné a vždy vonící po kakau a knížkách. Co jsem ale na tomto domě milovala byla obrovská zahrada, myslím opravdu ohromně obrovská. Vždy plná stromů a nejrůznějších rostlin, místo, kde jste mohli zabloudit a vždycky objevovat něco nového. 

Brzy se ukázalo, že jsem se neměla čeho obávat. Pan Campbell si mě za pár minut oblíbil, chtěl o mě vědět nejrůznější věci a já se usmívala a odpovídala. "Máš pěkný úsměv," podotkl snad stokrát. "Doufám, že až toho našeho blba odkopneš, bude hledat jen holky s takovým úsměvem. Já vždycky říkám, že bez úsměvu nemůže být žádná holka krásná."

"Díky, tati," zamumlal Lipo, ale usmíval se a já mu pod stolem něžně stiskla dlaň.

Veškeré tohle povídání a seznamování se vešlo do prvních dvaceti minut, následující hodinu nám pan Campbell vyprávěl o kanabinoidech, halucinogenech, psychopatologii závislosti a mnohém dalším, co jsem okamžitě zapomněla a vlastně tomu vůbec nerozuměla, protože pan Campbell se vyžíval v cizích slovech, která se dají úplně snadno nahradit těmi normálními. 

To Stuart Campbell byl důvod, proč jsme si kdy s Lipem zapálili. A bylo to večer po té večeři. Lipo byl přesvědčený, že jeho táta si hraje na něco, o čem sám neví, že není. Jak se snaží pomáhat lidem se závislostmi, jak pomáhá lidem s léčbou a snaží se jim dát život bez injekcí a kouření a alkoholu... "Moje máma radši někde chrání cizí lidi a jiný cizí lidi zase zabíjí, než aby byla se mnou a chránila mě. A otec? Dělá, jak tomu rozumí," říkával Lipo, "a všechny tyhle věci jsou mu bližší než já. Má radši svou práci a své pacienty než mě, až takhle vadnej a divnej je. Má v hlavě víc místa pro ty fetky než pro vlastního syna."

Tak ho napadlo, že kdyby se jim snažil trochu víc podobat, možná by ho měl jeho táta radši. Možná by se o něj víc staral a zajímal se. A mě zase unavovalo, jak ve mně všichni vidí tu hodnou a poslušnou, která má vždy nést zodpovědnost a nikdo by od ní žádnou špatnost nečekal.

Byl to jen malý vzdor, boj proti věcem ve světě, které nás frustrovaly, ale pro nás to znamenalo hodně. Ten večer jsme si sehnali krabičku a od té doby je sháníme pořád. 

Lipova máma odešla z armády po tom, co se stalo. Trochu pozdě na to, aby svého syna chránila, po tom, co si prošel něčím tak strašným. 

A jeho táta nikdy neměl ani zdání, že by si jeho syn vypěstoval závislost na cigaretách. Bravo, skvělý adiktolog. Smekám, táta roku.

***

Jakmile mě máma přiveze domů, vyplížím se z domu, ačkoliv vím, že mě za to později zabije. Mám vztek a trápí mě únava a cítit tak silně tyhle dva pocity mě ničí a ještě je prohlubuje.

Přesto se však ženu ulicemi, chvíli běžím, v další chvíli se vyčerpaně loudám a sotva popadám dech. 

Konečně dorazím k známému domku Campbellových. Ta večeře před lety se mi vybaví jako obrázek. A stále mi to nejde do hlavy. Co je ten Stuart Campbell za otce, když si vzhledem k svému oboru nevšimne, že jeho syn je závislý? Co jsem to za přítelkyni, když vzhledem ke svému nadhledu k věrnosti, jsem si nikdy nevšimla, že mě můj přítel podvedl? Cítila jsem se, že nás Lipo nějak obehrál oba a měla jsem nutkání se s jeho otcem nějak spolčit, alespoň v mé mysli, ve vyřčených slovech.