Poslední cigareta pro Lipa

19. To všechno

Měla bych být ve škole. Chtěla bych být ve škole. Místo toho sedím v obýváku s lékařkou, která si myslí, že mi může pomoct. Máma postává opodál a tváří se ustaraně.

"Nevím," zabručím odpověď na otázku, kterou jsem nevnímala.  Doktorka Dohertyová se na mě vyčítavě zadívá.

"Loyal, nemusíš se mnou mluvit, ale myslím, že by ti pomohlo, kdybys spolupracovala."

"Loy, zlatíčko, prosím," ozve se máma.

"Chci, abys šla pryč," otočím se na mámu, která se zdá zaskočena.

"Ale..."

Doktorka Dohertyová mámu přeruší. "Myslím, že to tak bude lepší."

Máma na ni chvíli hledí, pak věnuje pohled mě a nakonec smířeně kývne a odejde. Vděčně se na doktorku podívám, protože mámina přítomnost všechno jen zhoršovala.

"Mluvíš o tom všem s někým, Loyal?" zeptá se po chvíli ticha. 

Zhluboka se nadechnu a pak přikývnu. "Jo. Mám kamaráda."

Na doktorčině tváři se objeví úsměv. "Vážně? Jak se jmenuje?"

"Cash."

"To je ten chlapec, který byl u toho incidentu s Vandou Kennishovou?"

Nasucho polknu. Při zaslechnutí jejího jména se mi udělá špatně. Přesto se zmůžu na chabé přikývnutí.

"Jste si hodně blízcí?"

"Jo," vyhrknu automaticky, aniž bych nad tím přemýšlela. 

"Je to víc než kamarád?"

"Jo," přiznám.

"Chodíte spolu?"

Zavrtím hlavou. "Ne. Je to hodně složitý. Kvůli Lipovi a tak... Je to mezi námi nedořešené. I když včera..."

"Co se stalo včera?"

"Tuhle jsme se s Lipem pohádali. Od té doby jsme spolu nemluvili a včera jsem mu napsala zprávu, že mi chybí. Přišel za mnou a nejspíš jsme to ukončili. Já nevím. Všechno na tom být s ním tak bolí. Ale..."

"Nezvládneš se vypořádat s tím, že bys ho ztratila."

"Hm."

"Držíš si v hlavě, něco, co už dávno není..."

"Už toho mám dneska dost."

Zvednu se od stolu a odkráčím do svého pokoje. Volání doktorky Dohertyové ignoruji.

Zbytek dne strávím se svou sestrou. Chci se od všeho odpoutat a trochu se odreagovat, nemyslet na nic z těchto kravin. Nabídnu Diah, že bychom si mohly něco zahrát a ona nadšeně souhlasí. Je to jedna z těch výjimečných chvil, kdy se nehádáme a nejsme na sebe zlé. Sesterská rivalita pomine a alespoň na to jedno odpoledne jsme sestry, které se přese všechno mají tolik rády. 

Jakmile uklidíme deskovou hru, kterou jsme zrovna dohrály, navrhnu, že bychom mohly zajít na čokoládu. Máma nakonec také souhlasí, takže si vezmeme kola a vyrazíme.

"Jakou si dáš?" zeptám se, když vstupujeme do kavárny.

"Karamelovou," odpoví Diah okamžitě. 

Počasí je dnes hezké, a tak si objednáme a jdeme se posadit ven. 

"Jak se máš?" 

Diah ta otázku nejspíš zaskočí. Zkřiví čelo, podívá se na mě, jako bych se zbláznila a řekne jen: "Fájn."

"Jak ti to jde ve škole?" usměju se na ni. 

"Je to nuda! Už aby byly prázdniny!"

Ušklíbnu se. "Neříkala si takhle náhodou v létě, jak se těšíš do školy?"

"Nevim, co mě to popadlo."

Přinesou nám čokoládu, poděkujeme a obě sklopíme oči do svých hrnečků. Pohled na lákavou hladinu nápoje mě zvláštním způsobem uklidňuje. Usrknu a spálím si jazyk.

"Loy?" ozve se po krátké chvíli sestra.

"No?"

"Já už nechci, aby máma brečela."

Musím hrneček odložit. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to oznámení nezaskočilo. Začínám přemýšlet. Nikdy mě nenapadlo, jak by celou situaci mohla vnímat Diah. Chovala jsem se, jako kdyby byla malá, jako kdyby ji to nijak neovlivnilo. Samozřejmě, že vidí, že se něco děje. Ví, kolik věcí není v pořádku a musí být z toho strašně zmatená.

"Já taky ne, Diah."

Napije se a když pokládá hrneček, kolem koutků jí zůstanou hnědé fleky.

"Proč jsi na Neila naštvaná, Loy?"

Co? "Já přece nejsem na Neila naštvaná."

Diah si mě změří káravým pohledem, který si nedovedu tak úplně vysvětlit. "To je dobře, Loyal. Je moc smutnej z toho, co se stalo. Ale zachránil tě."

Zachránil tě. Neil tě zachránil. Ta slova se s rámusem odrážejí od stěn mé hlavy, až se mi rozechvěje celé tělo podivnými vibracemi. Ucítím trpkou bolest ve spáncích a na okamžik přestanu dýchat. Náhle mi před očima procitne vzpomínka, která byla dosud zapomenuta.

***

Ležím na trávě uprostřed noci a Neil mě drží v rukou. Rozsvícená baterka leží vedle nás a on pláče a svírá mě pevněji, než kdy kdokoli kohokoli v celých dějinách.

"Co se ti... sakra... stalo, Loyal?" vzlyká a přísahám, že nikdy dřív jsem ho plakat neviděla. 

Neodpovím, jen stisknu jeho loket tak silně, jak jen dokážu.

"Kdo ti to udělal?" zašeptá Neil a dotkne se mé zmlácené tváře.

Kdo mi to udělal? Snažím se rozpomenout na všechno, co se stalo. 

"Víš, že tě tu samotnou nenechám."
"Pak zůstaň se mnou."

"Loyal..."

"Jestli mě miluješ, tak zůstaneš se mnou."
Lipova napřažená paže. Ostrá bolest v obličeji. Zlomený nos - MUSÍM mít zlomený nos.

Krev.
"Promiň."

"To nic."

To všechno.

Pomalu ukážu prstem na Lipa a pak má mysl znovu zhasíná.