Poslední cigareta pro Lipa

17. Tvé jméno

"Lipo," slyším svůj vlastní hlas opakující jeho jméno stále dokola. 

Ten hlas, ta naléhavost a bolest v tom hlase, mě probudí. Něčí paže mě objímají a pevně tisknou k sobě. Jeho ruce mě hladí po vlasech a celý se třese. Šeptá moje jméno a snaží se mě uklidnit, zatímco já opakuji slovo "Lipo" stále dokola. Zapálím si cigaretu a snažím se zastavit slzy.

"Dáš si se mnou?" zeptám se, ale odpověď znám.

"Ne, Loyal. Vždyť víš, že nedám."

Bdělost mě již zcela pohltí a já se rozhlédnu kolem. Staré divadlo. Cash opírající se o zábradlí. Já procitající v jeho náruči. Jediná cigareta mezi mými prsty.

"Co tu děláš? Myslela jsem, žes jel domů."

"Nelíbila se mi představa, že by ses někde probudila úplně sama," přizná Cash.

Ušklíbnu se. "Docela jsem si na to už zvykla."

"Bojím se o tebe."

Je sobecké, že mě něco takového těší, když jsem celou noc šeptala jméno jiného kluka? Měla bych se cítit špatně už jen za to, že se necítím špatně. 

"Kdes byl celou noc?" Tohle mě totiž vážně zajímá.

"Venku."

Zamračím se. "Jak venku?"

Cash pokrčí rameny a stiskne mi dlaň. "Procházel jsem městem, od banky, přes hřbitov, sem až k tvému domu."

"Cashi!"

"Chtěl jsem se jen ujistit, že budeš v pořádku. O nic nejde."

Vytrhnu mu dlaň z ruky a postavím se na nohy. Cash mě překvapeně pozoruje a dohání mě tím k šílenství. "Měl jsi jet domů."

"A ty bys měla přestat kouřit."

Vztekle otevřu pusu a chci něco říct, nakonec ji ale bezmocně zaklapnu a zaúpím. "Musíš to vytahovat úplně pořád?"

"Mohl bych ti ji zase někam hodit."

"To ani..." Odmlčím se a povzdechnu si. "Vážím si toho, cos pro mě celou noc dělal, ale... to nejde. Nemůžu tě nechat tohle dělat. Koneckonců se o sebe zvládnu postarat sama. A nechci, aby sis musel dělat starosti. Jeď domů, Cashi. Prosím."

"Starosti si budu dělat tak jako tak. A pojedu, pokud je to to, co chceš."

Ne. Chci tě tady. Neodjížděj. Nenechávej mě tu. Něco takového jsem chtěla říct. Ale jak to dopadlo, když jsem něco podobného vyslovila naposledy.

"Chci, abys jel domů," zalžu a z Cashova obličeje vyčtu, že to ví.

Ale přikývne. "Dobře. Pojedu. Jen mi slib, že kdyby něco, tak zavoláš. Tvoje rodina je doma a má o tebe strach. Dnes máš rozhovor s psycholožkou. Nesabotuj to. Může ti pomoct. Promluv si s ní a třeba příště přestaneš brečet ze spaní jeho jméno."

Na to nic neřeknu.

"Loyal?"

"Slibuju," zamumlám a nechám ho, aby mě doprovodil domů. "Jak to všechno víš?" zeptám se, když se zastavíme u mých domovních dveří.

"Jak jsem řekl - jen se starám."

Rozloučíme se. Jen pár slovy, bez doteku, bez čehokoli v očích, co by něco znamenalo. Vejdu dovnitř, zavřu za sebou dveře a dívám se z okna. Cash několik minut stojí u silnice a dívá se na dům. Nakonec skloní hlavu a odejde. Já ale u okna stojím dál, dokud nezaslechnu matčin starostlivý hlas volající mé jméno.

Padnu jí do náruče, což ji zaskočí.

"Mám tě ráda, mami."

Máma pláče, tiskne mě k sobě a o nic jiného v tu chvíli nestojím. 

Výjimečně krátká kapitola, ale zkrátka mi tenhle kousek a všechno, co následuje, nesedělo do jediné části.