Poslední cigareta pro Lipa

16. Smíření?

"Halo?" Zvednu mobil k uchu. Neznámé číslo. Nevím, jak se tvářit. Když se mobil ozval, tajně jsem doufala, že to je i není Lipo. Tak moc mi chybí jeho hlas, ale asi by mě zabilo ho slyšet.

"Ahoj, Loyal."

"Ahoj. Jak jsi... C-co se děje?" zakoktám a zabalím se do deky. Jsou čtyři hodiny odpoledne, přesto odmítám opustit své místo v posteli.

"Jsi doma?"

Přikývnu. 

"Loyal?"

Plácnu se do hlavy. "Jo, jo, jsem doma. Proč?"

"Pojď ven."

"Ven?"

"Jsem před domem."

A pak zavěsí. Ten kluk se asi dočista zbláznil. Přehodnotím svůj plán o vstávání z postele, odhodím deku a snažím se najít něco vhodnějšího na sebe než tepláky do půlky lýtek. Pro jednou jsem hodně ráda za krátké vlasy, neboť si s nimi nemusím dělat moc starostí. 

Seběhnu schody dolů a vytratím se z domu, než si toho někdo všimne. Pochybuji, že by se máma spokojila s nějakým krátkým vysvětlením. Od pátku je to s ní ještě horší, než do toho dne. Asi dělám, dobře, když zůstávám v posteli mimo její dosah.

Cash se opírá o plot a hraje si s kusem niti. Jakmile mě spatří, narovná se a na tváři se mu objeví úsměv. Ten úsměv. Až nyní jsem ochotna si přiznat, že se mnou ten úsměv dělá spoustu věcí.

"Ahoj," pozdraví.

Zavrtím hlavou. "Ty jsi fakt cvok."

"Taky tě rád vidím."

"Co tady děláš?"

Cash pokrčí rameny. "Měl jsem o tebe strach. Neměli jsme šanci si pořádně promluvit. Ve škole je teď spousta zmatků. A chybělas mi."

"Ty mně taky," odvětím tiše a samotnou mě to přiznání zaskočí. 

"Půjdem se projít?" 

Neodpovím, jen se dám do kroku a Cash se ke mně přidá. Chvíli jdeme tiše, procházíme ulicemi a je to příjemné ticho. Tohle jsem potřebovala. Jen slyšet něčí kroky, jak doplňují mé, aniž by po mně něco chtěly, cosi vyžadovaly, tlačily či trhaly. 

Zapálím si a slyším, jak si Cash tiše povzdechne. "Ach jo."

"Snad jsi nečekal, že se bez toho naše procházka obejde?"

"Ne, ale doufal jsem v to."

Zastrčím zapalovač do kapsy. "Z toho už jsem vyrostla."

Cash se zastaví. Ujdu ještě pár kroků, pak se otočím na patě a nakloním hlavu na stranu. "Co?"

"Z čeho jsi vyrostla?"

"Z doufání," odpovím.

Pokračujeme v tiché chůzi, která mi vyhovovala, ale tentokrát mě Cash celou dobu zkoumá pohledem. Trvá mi asi minutu, než to nevydržím. 

"Proč na mě takhle koukáš?"

Cash se na mě usměje, opravdově a jemně, až z toho něco ve mně poskočí. Pak jeho ukazováček sevře můj malíček a je to příjemnější, než bych čekala. Asi bych mu nedovolila, aby držel mou ruku, asi by mě to znervóznilo a nebylo by to správné, ale tohle gesto je tak drobné a něžné, že není nic, co bych mu mohla vytknout. 

Poprvé se musím upřímně usmát i já. 

"Chtěl jsem říct, že ti kouř nesluší. Pak jsem si uvědomil, že díky tobě vypadají cigarety krásně. Vzácně, křehce, výjimečně - nádherně."