Poslední cigareta pro Lipa

4. Facka

"Ze všech věcí, které Bůh stvořil, je lidské srdce způsobilé vydat ze sebe nejvíce světla, ale bohužel také nejvíce tmy." Victor Hugo,Les Misérables

Každý z nás zná nějaký pár, který je dohromady už věčnost, všichni jim ten vztah závidí a všechny by zaskočilo, kdyby to mezi těmi lidmi skončilo. Já nikoho takového neznala, nýbrž já a Lipo jsme byli ten pár. A lidé nám měli co závidět. Spolu jsme vždycky byli dokonalí.

Nebudeme si lhát, mnohokrát jsme se za ta léta pohádali. Někdy méně, někdy fakt strašně. Jednou jsme se na tři týdny rozešli, ale nikdy do sebe nepřestali být zamilovaní.

Občas mě napadá, kolik závistivých lidí na světě chodí. Kolikrát se někdo cítí na nic a při pohledu na cizí štěstí tomu dotyčnému v duchu přeje něco špatného. Nevěřila bych vám, kdybyste se mi pokoušeli tvrdit, že vy jste nikdy nikomu nic zlého nepřáli. Stává se to.

Otázka zůstává: Napadlo vás, co když se to vyplní? A nebo také: Napadlo vás, že ty špatné věci, které se vám zrovna přihodily, jsou důsledkem něčího zlého přání?

Mě to totiž napadlo. Ve chvílích, kdy jsem sledovala Lipa v zoufalství a depresích, zničeného a zdrceného, ve chvílích, kdy plakal a já ho ani nemohla pohladit po tváři, kdy jsem ho viděla pomaličku ztrácet rozum a sama propadala panice, frustraci a bolestem, ve chvílích, kdy jsme si uvědomili, že jsou věci, které nezvládneme ani když jsme spolu, kde naše láska ničemu nepomůže a zdá se zbytečná. Přehlédnutelná. Zničehonic nepodstatná... V těch chvílích jsem viděla obličeje lidí, kteří nám přáli špatné věci a pomyslela si jen: Gratuluji. Vyhráli jste. Stačí?

Nezačali jsme se milovat méně. Jen nám došlo, že naše láska není vůbec tak mocná a silná, aby nás zachránila před vším. Ať si všechna hesla a motta říkají, že když jsou dva zamilovaní spolu, zvládnou všechno, všechny chvály a ódy na lásku a její sílu... nic z toho neplatí. Můžete nás odsuzovat, nemusíte tomu rozumět, ale tehdy bychom dali cokoliv za to, aby to skončilo. Možná i toho druhého. Nyní tomu pocitu nedovedu porozumět, ale některé věci dovedou s vaší psychikou strašné věci.

"Do prdele, Loyal. Do prdele. Všechno je zkurveně hnusný. Svět je hnusnej. Ty chceš chcípnout? Chceš? Chceš?" šeptal Lipo chraplavým hlasem.

"Nechci! Přestaň, tohle nepomůže. Bude to dobrý, jasný? Všechno bude-"

"Sklapni, Loyal. Zavři hubu. Nic nebude dobrý a ty bys měla začít chtít tady zhebnout protože přesně to se stane," přerušil mě.

Vzlykala bych, ale na to jsem neměla sílu. Oči jsem měla vyschlé, rudé a bolavé. Hlasivky mi pomalu vypovídaly službu. Neměla jsem sílu téměř na nic.

"Nemluv takhle, Lipo. Prosím tě, lásko. Zvládneme to," lhala jsem. Nevěřila jsem tomu, ale ještě jsem nepropadla tak hluboko jako on. Držela jsem se falešné naivity.

"Miluju tě, Loyal, ale nebuď blbá, kurva. Miluju tě, ale i kdybych tě už nikdy neměl vidět, i kdybychom se měli rozejít a nikdy spolu nepromluvit, ztratil bych tě za cenu vrátit se domů. Tohle je hnus. Nechutný sračky. Víš jak mi je? Víš to?"

"A ty víš co to je pro mě? Myslíš si, že ty jsi na tom hůř? Ale máš pravdu. Miluju tě, ale nechala bych tě umřít, pokud by mě to dostalo pryč," odsekla jsem se zoufalství. Byli jsme na tom tak bídně, tak bídně.

Lipo na mě upřel prázdný pohled. "Fajn. Očividně na tom nejsem tak hrozně. Jestli bych byl ochotný žít bez tebe, kdybych se odsud dostal pryč? Jo. Ale nikdy bych nemohl žít s vědomím, že jsi mrtvá. Nikdy. Nechápeš to, Loyal? Nechci se odtud dostat kvůli sobě, chci se ven dostat pro tebe."