Poslední cigareta pro Lipa

14. Editha

"Slečno? Slečno, jste v pořádku?" probudí mě neznámý hlas.

Otevřu oči a nade mnou se sklání žena v teplácích. To je to jediné, co dovedu vnímat - bílé proužky jejích tepláků.

"Jo, jsem v pohodě," zamumlám a mám v úmyslu zase usnout. Zjišťuji ovšem, že je to dost nepohodlné místo. Zvednu se tedy a rozkoukávám se.

Ležím na chodníku. Netroufám si odhadovat, kolik je hodin, ale obloha je tmavá.

Žena vypadá znepokojeně.

"Kolik je hodin?" zeptám se.

"Ehm, za osm minut čtyři. Šla jsem si zakouřit a našla jsem vás ležet tady pod vchodem."

Přikývnu a uvědomím si, že v ruce taky držím cigaretu. Svírám ji tak pevně, že je úplně rozmačkaná. Podívám se na ženu s prosebným výrazem.

"Můžu taky jednu?" ukážu na krabičku v její ruce, zatímco v hlavě přebírám, co se zrovna zase stalo. Nemůžu se jednou probudit tam, kde usnu? Třeba ve své posteli?

"Jste tak mladá, neměla byste kouřit," poznamená žena, ale stejně mi jednu podá a následně si zapálí.

"Děkuju," prohodím a nemluvím jen o té cigaretě.

"Za málo. Nechcete mi říct, co tady děláte?

To bych taky moc ráda věděla, pomyslím si.

Konečně si ženu mohu prohlédnout, neboť rozespalost už ze mě opadla. Je poměrně vysoká, kdo ale v porovnání se mnou ne. Světlé vlasy má svázané do ledabylého ohonu, ale spousta vlasů jí rozcuchaně míří do všech stran. Obličej jí prošívají první vrásky a krásné oči hyzdí tmavé kruhy pod očima. Kromě tepláků je oblečená do vytahaného svetru.

"Já nevím," přiznám a až mě bolí, když mi dojde, jak moc je to pravdivé. A děsivé. Už když se mi to stalo poprvé, bylo to divné, ale znovu a znovu? Co to má znamenat?

"Máte u sebe mobil?" zeptá se mě.

Ukáže se, že nemám. Zavrtím hlavou.

"Pojďte se mnou ke mně, dám vám nahoře něco k pití a pak se ozvete vaším rodičům, že jste v pořádku," nabídne mi a já jsem moc vyčerpaná na to, abych odporovala. Navíc mě vyděsí samotná představa, jak by máma reagovala, kdyby zjistila, že jsem zase někde pryč.

Poté co obě dokouříme vejdeme do cihlového domu. Kráčíme po schodech nahoru a má neznámá zachránkyně mě celou dobu pozoruje.

"Už jsem vás někde viděla. Jste mi povědomá."

Pokrčím rameny.

"Mimochodem, já jsem Editha."

"Loyal," představím se.

Editha se zasekne klíčem v zámku a otočí se na mě. Oči jí jiskří.

"Loyal Harlowová." Neptá se. Ví to.

"Jo."

Editha mě zavede do obýváku a poprosí mě, abych byla tiše, jelikož děti spí. "Mám dva kluky. Jednomu je dvanáct a tomu druhýmu pět a půl. Chcete mou radu? Buďte opatrná. Jít na vysokou, mít dobrou práci,,, to je důležitější, než jsem si já myslela na střední. A vidíte, ve třeťáku přišel na svět Gordon a já obsluhuju v zapadlý hospodě. Jak já byla blbá!" vypráví mi Editha, ačkoliv jsem se na nic neptala.

Půjčí mi mobil a já napíšu Holdenovi, že jsem v pořádku a ráno přijdu. Vsadím se, že máma by se vzbudila a hned by mi volala a hysterčila.

"Takže ty jsi Loyal Harlowová. Neva, že ti tykám? No, Loyal, pak je celá tahle situace ještě divnější, ale asi to dává smysl."

Zarazím se. "Co tím naznačuješ?" opětuji tykání.

"No, zažilas dost děsnejch věcí. Mně by z toho všeho určitě hráblo."

"Jak moc se o tom ví?" zeptám se.

"Hodně," odpoví Editha a na důraz zvedne obě obočí, což vypadá legračně. "Psaly o tom snad všechny noviny. Bylo to v televizi. Všichni lidi ten případ sledovali a modlili se za vás. Fakt. Všichni sice byli, jako no, trošku zklamaní, že jsi neposkytla žádnej rozhovor. Ale tvůj bratr mluvil pro média docela hodně."

"Neil?" O tom nic nevím. Média jsme s Lipem odstřihli stejně jako zbytek světa. A Neil se o ničem nezmínil. Ovšem jak by také mohl, když se mnou vůbec nemluví. "A co říkal?"

"Prosil všechny, aby vás hledali, hlavně to. A vždycky se zmiňoval, že žiješ. Že musíš. Byl o tom skálopevně přesvědčenej. Taková naděje města, ten váš brácha. Co města! Všech! Tolik lidí si už skoro myslelo, že už musíte být dávno oba mrtví. Neil by to ale nevzdal, ani kdyby se na to vykašlal každej jinej. Musí tě mít fakt rád," povídá Editha a překvapuje mě, jak málo toho vím.

"Vždyť se mnou od té doby, co jsem se vrátila domů, nepromluvil," namítnu a ve svém hlase zaznamenám smutek. A lásku. Tak moc mi bratr chybí.

Editha pokrčí rameny. "Tomu se nedivím. Jak by se ti vůbec mohl podívat do očí? Musí mít obrovské výčitky."

Výčitky? Co si Neil může vyčítat? Nemohl za to.

"Jak dlouho jsi měla PTSD? Jaké to bylo?" vyptává se Editha. Takhle otevřeně se mnou o tom nikdo nemluvil.

"Nevím. Pár týdnů. Nic si nepamatuju."

"A jak ses dostala na ten chodník?"

"Nepamatuju se."

"No vidíš. Seš si jistá, že už máš PTSD za sebou?"

Málem automaticky vyhrknu, že ano, ale pak se nad tím zamyslím. Ne, nejsem si jistá vůbec, vůbec ničím. Už ne.