Poslední cigareta pro Lipa

15. Dny hrůzy

"Máš průšvih, Loyal!" oznámí mi se škodolibým úsměvem Diah, jakmile vstoupím do domu.

"Psala jsem Holdenovi," namítnu.

"O to nejde."

Tak o co jde?

Máma sedí v kuchyni u stolu a obličej má složený v dlaních. Když zaslechne mé kroky, podívá se na mě a dolní ret se jí chvěje.

"Děje se něco, mami?"

Máma si dá s odpovědí načas. "Musíme si promluvit."

Musím se mračit. "To nezní pěkně."

"Jak by mohlo?"

Máš bod, mami. Jak by mohlo? Nic už teď není pěkné, ačkoliv se snažím hledat nějaké pozitivum ve svém aktuálním životě dost horlivě.

"Posaď se."

Poslechnu ji bez řečí. "Děje se něco?" zeptám se znovu a doufám, že tentokrát se dočkám odpovědi.

"Ano, Loyal. Děje. Měla jsem si to uvědomit mnohem dříve, proboha, jsem strašná, strašná matka... Odpusť mi, Loyal, že jsem byla tak sobecká a nevšimla si, že se něco děje." Její hlas je čím dál víc křehčí a bolestný, až mě překvapí, že se zase nerozbrečí.

"O čem to mluvíš, mami?" Hlas se mi třese, a to mě vyděsí. Jako bych cítila sílu slov, které nedovede vyslovit, jako by je mé podvědomí znalo a já na ně dovedla emočně reagovat, přestože má hlava na tom byla jinak.

"Myslela jsem, že to zvládneš sama. Ale tuším, že Tara a Audrey měly pravdu..."

Tara a Audrey. Mohlo mi být jasné, že jejich rozhovor s mámou nemohl věstit nic dobrého.

"Co?" Na víc se nezmůžu.

Máma chvíli mlčí a já ji nenutím mluvit, sleduji, jak zvažuje slova a vyčkávám.

"Myslím, že tě běh všech událostí zasáhl víc, než si myslíme. Potřebuješ pomoc. Odbornou pomoc. Mluvila jsem už s doktorkou Larsenovou, s Holdenem a tvým bratrem, s Tarou a Audrey, už minulý týden jsem kontaktovala Carleigh a včera večer mi volal pan Campbell a všichni jsme se na tom shodli..."

Zrudnu vztekem. "Vážně? Takže vy všichni jste mě řešili za mými zády? Můžu ještě někomu věřit? To je teď nějaké spiknutí proti Loyal nebo co?"

"Nikdo se proti tobě nestaví, Loyal," ozve se Neilův hlas.

Otočím se a bratr stojící za mnou mi vžene slzy do očí.

"Všichni tě milujeme a chceme ti pomoct," pokračuje Neil. Takže není pravda, že mě nenávidí. Ta slova mě uklidní. "Chápu, že ty to tak necítíš, ale chceme, abys byla v pořádku. Což nejsi a nejspíš jsem jediný, kdo to viděl celou dobu."

Namítla bych, že jsem v pořádku, ale vzpomenu si na mé noční vycházky, na to, jak mlátím holku v černých šatech, na mou zamlženou paměť ohledně závěru těch dnů, prázdné knihovny a týdnů, které se staly a já o nich nic nevím.

"A Lipo? On nepotřebuje pomoc?"

Máma se zvedne a nalije si whisky.

"Teď mluvíme o tobě, Loyal. To ty máš problémy," odvětí Neil.

Vzlyknu. "Proč to nemůžu zvládat tak dobře jako Lipo?"

"Nikdo nikdy neřekl, že to zvládá."

"Neřekl mi, že by ho trápilo něco velkého."

Neil si povzdechne a zahledí se na mě pohledem, který nedokážu pojmenovat. "A tys mu to snad někdy řekla?"