✓A REAL LIFE ANGEL WALKING DOWN THIS EARTH | Ashton Irwin [CZ]

XXXIV. kapitola / KONEC

O DVA MĚSÍCE POZDĚJI

,,Takže co máte v plánu, pánové?" zasmála jsem se, když jsem nasedla do auta za Ashtonem a Michaelem.

,,Naposledy si pořádně užít, dokud seš naše malá Clary!" Michael se na mě otočil a prohrábl si vlasy prsty.

,,Vždycky budu vaše malá Clary přece." usmála jsem se.

,,Nene," promluvil Ashton a podíval se na mě. ,,Támhle bude malá Clary," ukázal na moje nadrozměrné břicho. ,,A ty budeš velká Clary." ukázal na mě.

,,Dobře, dobře. Máš pravdu." zasmála jsem se.

,,Kdy máš vůbec termín?" zeptal se Michael, když jsme vyjeli.

,,Každým dnem." řekla jsem klidně a pokrčila rameny.

,,Každým dnem?!" vyjekl Michael. ,,Děláš si srandu?"

,,Ty můžeš každou chvíli porodit a stejně jsi nás nechala, abychom tě vytáhli ven?!" zeptal se Ashton stejně zděšeným hlas.

,,Jo." zasmála jsem se. Když se na mě Michael vyděšeně podíval a Ashton mi věnoval ten stejný pohled ve zpětném zrcátku, zkřížila jsem si ruce na hrudníku a promluvila. ,,Nebojte, dneska fakt neporodím. Nejdřív za týden."

,,Uf, díky bože." řekl Ashton a znovu přilepil oči na silnici před sebou.

,,Bože, Clary. Dělat si srandu z takových věcí." řekl Michael, ale viděla jsem, jak se mu třesou koutky, jak se snažil se nesmát. Uchechtla jsem se a podívala se z okna. Sledovala jsem, jak mi před očima ubíhá okolí a přemýšlela, kam jedeme.

Během půlhodiny jsme dorazili před nějakou restauraci a já nevěděla, kde vlastně jsme. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že už jsme mimo Warwick.

,,Kde jsme?" zeptala jsem se, když jsem se odpoutala a nalepila se na sklo, abych pořádně viděla, co je kolem mě.

,,V Cranstonu." řekl Michael a vystoupil z auta, aby mi otevřel. Vylezla jsem z auta jako pytel brambor a zastyděla se za to břicho. Po mém boku se objevil Ashton a promluvil.

,,Pořádně se nadlábneme a zavzpomínáme na starý dobrý časy!" zasmál se a chytil mě kolem ramena.

Usmála jsem se a říkala si, jak ráda jsem, že mám tak úžasné kluky ve svém životě.

O NĚKOLIK HODIN POZDĚJI

Bylo sice už kolem osmi hodin večer, ale já byla pořád nacpaná z toho, jak jsme se s klukama najedli. Jídlo bylo naprosto vynikající. Moje těhotenské chutě mi nedovolovaly si vybrat, tak jsem si vzala od všeho trochu a trochu se mi z toho zvedal žaludek.

Zamířila jsem do pokoje, kde na mojí malé posteli ležel Ryan, opíral se zády o zeď a četl knihu, kterou jsem mu nedávno koupila. Byla to nějaká kriminálka, protože jsem věděla, že on má takové věci rád.

Došla jsem k posteli a skopla z nohou chundelaté papuče s medvídkem na které jsem přes to obrovské břicho neviděla a už jsem si ani nepamatovala, jak vlastně vypadají. Se zafuněním jsem lehla do postele a usmála se na Ryana, který zvedl oči od knihy a podíval se na mě.

,,Jsi čímdál krásnější." řekl a jemně mě pohladil po tváři. To byla jedna z věcí, které jsem na něm nejvíc milovala. Dokázal člověka potěšit slovy a neustále se ho snažil povzbudit a zlepšit mu náladu.

Natáhla jsem se k němu, aby se naše rty setkaly a byl to něžný a pomalý polibek. Skoro až nevinný.

Poté jsme si vedle sebe lehli a s propletenými prsty si užívali ticho a vzájemnou přítomnost. Bylo to nádherné. Byla jsem s Ryanem nejšťastnější na světě a věděla jsem, že šťastnější už být nemůžu. Po nějaké době mi začala padat víčka a já upadla do klidného spánku.

Z krásného snu plného toho, co mám na světě nejraději, mě probudila palčivá bolest. Kvůli rozespalosti jsem netušila, co to je, ale divně vlhké prostěradlo mi to prozradilo.

,,Ryane." zatřepala jsem se svým přítelem ležícím vedle mě. Otočil se na mě. ,,Už." řekla jsem, protože jsem ze sebe nic víc nedokázala vydat. Ryan vyskočil a okamžitě se rozběhl pro můj župan, aby ho na mě hodil a poté mi pomohl vstát. Nemohla jsem se ani pohnout, jak mě z toho rozbolelo celé tělo.

Šeptal mi uklidňující věty, ale já najednou byla vystrašená a cítila jsem se jako malá holka, která se ztratila v supermarketu. Nevím, jak jsme se dostali do nemocnice ani jak jsem se ocitla na porodním sále, protože bolest byla to jediné, co jsem vnímala. Trochu jsem se uklidnila, když mi Ryan stiskl ruku a políbil mě na zpocené čelo.

O NĚKOLIK TÝDNŮ POZDĚJI

Stála jsem v prázdném pokoji s holými zdmi a kostrou postele. Bylo to tady tak prázdné, ale přitom tak plné. Plné mých vzpomínek, zážitků, radostí i strastí. Jedna éra končila, zatímco druhá začínala. Z okna jsem zahlédla Ryana stojícího u kočárku, jak se smál na naši malou holčičku a říkala si, jak šťastná holka jsem. Za Ryanem bylo velké auto plné kufrů s oblečením a krabicemi s věcmi a dalšími maličkostmi.

Naposledy jsem se usmála, poté se otočila a zavřela za sebou dveře bez toho, aniž bych se na pokoj znovu ohlédla. Nechtěla jsem si to přiznat, ale věděla jsem, že pokud bych se otočila, tak by se mi oči zalily slzami a to jsem nechtěla.

Vešla jsem do kuchyně, která byla také prázdná, jelikož mamka byla venku s Ryanem a loučila se se svou malou vnučkou.

Za mnou se ozval nějaký zvuk, tak jsem se otočila a uviděla Ashtona.

,,Ahoj." usmála jsem se a šla ho obejmout.

,,Ahoj." řekl a poťouchle se usmál. Tak jako vždycky. ,,Takže už je čas?" zeptal se reagující na mé plánované stěhování.

,,Asi jo," pokrčila jsem rameny. ,,Včera jsem u vás byla. Rozloučila jsem se s Mikeym, ale tys tam nebyl."

,,Chtěl jsem přijít sám a rozloučit se s tebou až před odjezdem," usmál se a povzdechl si. ,,Budeš mi hrozně chybět malá Clary."

Nevěděla jsem proč, ale zvykli si s Michaelem mi říkat malá Clary. Ale líbilo se mi to.

,,Ty mně taky, Ashi. Hrozně moc." řekla jsem a nechala se obejmout. Zatímco mě objímal svýma silnýma rukama, musela jsem přemýšlet nad vším, co jsme spolu zažili. Při tom pomyšlení jsem se usmála.

,,Uvidíme se." řekl, když se odtáhl.

,,Uvidíme." přikývla jsem hlavou a políbila ho na tvář.